„Měl jsem mnoho výstav v různých městech světa, ale tahle má pro mne zvláštní význam. Nejen proto, že je mi právě šedesát a završil jsem jednu z uměleckých etap, ale protože je v Praze, v tom překrásném městě s tak bohatou a fantastickou kulturní tradicí,“ řekl Peňa Právu při vernisáži svých děl v pražské galerii Alma Pater. Po letech se tu setkal se svým profesorem, grafikem Dmitrijem Kadrnožkou, který jej před lety v Havaně učil na výtvarné škole.

„Tady v evropských městech jsou výstavy co do počtu vystavených děl poměrně komorní, máte tu malé galerie. Jsou ale krásné, mají svého ducha,“ řekl Peňa ke komornímu charakteru své výstavy. Z jeho pláten vystupují v precizních liniích a jemných barvách jakoby snové postavy nebo jen části těl, křehké a lyrické. Rytmus a erotická smyslnost se vnímavému divákovi odhalí až ve druhém plánu.

„Jsem Kubánec jako ostatní, mám rád hudbu, tanec, veselí,“ vysvětlil se smíchem rozpor mezi až něžným charakterem svých obrazů a středoevropskou představou žhavé, veselé a v rytmu se pohupující Kuby.

„Moje díla jsou trochu jiná. Rád do nich vkládám pocity lidské vášně, pocity sounáležitosti, pokouším se ve svých postavách zobrazit i jejich schopnosti a ctnosti. Prostřednictvím lásky chci ukázat, co je v lidech krásné.“ Peňova díla jsou zasněná jen zdánlivě, neodehrávají se v neskutečnu, ale v konkrétní zemi.

„Na mou tvorbu má veliký vliv emblematická osobnost Kuby José Martí (1853–98, básník a revoluční filozof, autor textu písně Guantanamera – pozn. A. P.), nebo Walt Whitman (1819–92, básník, humanista, autor poémy Ó kapitáne, můj kapitáne! na zavraždění Abrahama Lincolna 1865 – pozn. A. P.). Tak jako oni chci vyzvednout krásu tohoto života, ukázat sílu a nádheru lidské bytosti. Člověka, který je milován a dokáže milovat ostatní. To je podle mne nejdůležitější. Člověk se nemůže pořád jen opakovat – musí se vyvíjet, učit, pátrat. Život je krátký a bohužel se jej ani nestačíme naučit,“ uzavřel Peňa svou kratičkou zpověď.