Proč trvalo osm let, než jste vydala album s novými písničkami?

Vlastně ani nevím. Pořád jsem to odkládala. Na podzim jsem si řekla, že točit začnu příští jaro, na jaře jsem pak usoudila, že to posunu na podzim. Nebyl v tom žádný racionální důvod, prostě to nevycházelo. Písničky jsem přitom měla dost dlouho takříkajíc v šuplíku.

Ani na koncertech jste je nepředstavila?

Ani jednou. Nebyly zaranžované a já čekala, až s nimi začne pracovat producent a aranžér Daniel Hádl, v jehož studiu jsem desku natočila. Své koncerty ale nemám složené jen z hitů. Zpívám i písně, které nejsou tolik známé a které jsem v minulosti často nezpívala.

V poslední době se na ženské hudební scéně objevila nová jména, například Aneta Langerová, Ewa Farna, Iva Frühlingová a další. Jak tuto obměnu vnímáte?

Podle mě měla proběhnout už dávno. Že přišla až v posledních letech, je katastrofální zpráva pro tuto zemi. Není přece normální, aby zpěvačky, které byly na špici v osmdesátých letech, kralovaly i dvacet roků poté. Ty nové jsou podle mě skvělé, zejména Ewa Farna a Aneta Langerová. Držím jim palce, ať hrají a zpívají víc a víc.

Proč k téhle generační obměně nedošlo už po revoluci?

Češi jsou velmi konzervativní národ a změny přijímá pomalu. Pro mě to je vlastně dobré - o mé písničky je zájem, hrají se v rádiích, mám plné koncertní sály… Je to úžasné, nicméně objektivně musím říct, že česká hudební scéna jsou stojaté vody.

Nikdy jsem z vás neměl pocit, že byste se všeobecně snažila prosadit za každou cenu. Rezignovala jste na boj o výsluní?

Nikdy jsem nebyla člověk, který má kariéru na prvním místě. Je to moje nátura. Do věcí se nechávám ráda tlačit a nebývám příliš aktivní. Kdybych byla, nevyšlo by nové cédéčko až nyní a naopak by od roku 2001 vyšly třeba i tři. Kdysi jsem vydávala alba každý druhý rok.

Co je ve vašem žebříčku nad kariérou zpěvačky?

Vždycky to byla rodina. Přitom je velký paradox, že jsem ji kvůli kariéře zanedbávala. Když byli moji synové Vítek a Martin malí, byla jsem často na cestách a oni si mě neužili tak, jak si jiné děti užily svých matek. Snažila jsem se jim to ale všemožně nahradit a jsem ráda, že jsme na sebe stále napojení.

V roce 1985 jste se přestěhovala z Ostravy do Prahy. Jaký jste měla důvod?

Byl osobní, nikoli pracovní. V Ostravě mi nic nescházelo, měla jsem ta výborné zázemí, skvělou kapelu a výtečné spolupracovníky. Osud mě ale zavál do Prahy.

Mezi vašimi ostravskými spolupracovníky byl i Jarek Nohavica, který napsal text ke dvěma skladbám na nové desce…

Shodou okolností jsou právě písničky Stín v záclonách a Čaje o páté jediné, pro které jsme sáhli do archivu. Vznikly už dávno a krátce po revoluci vyšly na desce Jeřabiny. Zná je ale jen pár mých věrných fanoušků, protože to album se tehdy skoro vůbec neprodávalo. Napsal je pro mě můj bývalý muž, který je už dvanáct let po smrti. Když jsme chystali album s názvem Stopy, řekli jsme si, že by se na něm měly objevit stopy lidí, kteří pro mě v minulosti něco udělali.

Jakou stopu ve vašem umělecké životě zanechala Zuzana Navarová, od které je na desce skladba Žaluzie?

V té písničce se zpívá „Dobrý holub, ten se vrací“ a Zuzana se ke mně vrátila nyní, pět let po své smrti. Tu písničku úplně zbožňuju. Věnovala mi ji asi půl roku předtím než zemřela. Měly jsme mezi sebou velké souznění. První dvě písně mi nabídla pro album Podívej, které v roce 2001 produkovali kluci ze skupiny Neřež. Kdyby žila, byla by to skvělá autorka písniček pro mě.