Nyní se snad jeho cesta k divákům konečně vydařila a mnozí diváci si zajisté uvědomili, že ne vše, co provází skandalózní příchuť „zakázaného ovoce“, skutečně patří mezi díla objevná či dokonce průlomová.

Bez bázně se dotýká investigativní novinařiny a na několika příkladech (deníkových i časopiseckých) dokládá náročnost takové práce, ať již se pátrá po zločineckém zákulisí nebo politických machinacích. A v případě fotografování v rizikových zemích může jít rovnou o život. Režisér rozmlouvá s odvážnými muži a ženami, jejichž nejdůležitější zbraní je průkaznost informace a ostře nabroušené pero, případně diktafon nebo fotoaparát.

Nikoli náhodou padne zmínka, že novináři by měli být hlídacími psy demokracie, neboť právě na nich záleží, zda vypátrají a zveřejní, co by mocní tohoto světa, ať již spravují městskou čtvrť nebo celý stát, nejraději utajili.

Co chtěl Olmer sdělit?

Jenže režisér si jen matně ujasnil, co vlastně hodlá sledovat. Výchozí osnovou jsou mu podezřelé události, které by každý divák, pokud se aktivně zajímá o společenské dění, měl ze sdělovacích prostředků znát. Společným rysem je pak prorůstání temných podnikatelských struktur do politických sfér. Jenže není zjevné, co vlastně hodlá sledovat: zda případy samé nebo práci svých protagonistů.

Někdy je vidíme přímo v akci (rozhovor Jaroslava Kmenty s osobním strážcem zavražděného podnikatele Mrázka, Zuzana Kaiserová při zjišťování příjmových a výdajových nesrovnalostí u pražského primátora Béma), jindy se naopak oni sami stávají předmětem rozhovoru (dosti nešťastně v případě fotografa Jana Šibíka, kde dotazy vyhlížejí jako dodatečně vestříhané do Šibíkových sebezpytných promluv).

A v případě prapodivného starosty Prahy 5 Milana Jančíka se na obhlídku vydal sám režisér, aby sesbíral početná obžalobná svědectví, která by obyčejného občana přiměla, aby s hanbou opustil svůj post - nikoli však komunálního politika, zajisté již obrostlého hroší kůží a chráněného výhodnými známostmi.

Jenže to všechno známe z televize i tisku (ostatně nechybějí ani doprovodné zpravodajské šoty), takže zůstává záhadou, co Vít Olmer vlastně hodlal sdělit navíc. Jeho vyprávění postrádá lakoničnost i údernost, lenivě se rozlévá do šíře. Zůstává uzavřeno hladinou jednotlivých případů, aniž by přispělo čímkoli přesahujicím. Snad vyjma postřehu, že správa věcí veřejných leckdy připomíná rodinné podnikání. Po mafiánsku.