Článek
Zpěvák a kytarista Francis Rossi hned na začátku koncertu zjistil, že na místě není mnoho fanoušků, kteří by ovládali angličtinu. Rezignoval tedy na promluvy mezi písněmi, vzpomínání či vysvětlování a zavelel k plošnému válcování diváckých uší muzikou.
Rock’n’roll sedmačtyřicet let existující londýnské kapely se během letícího času v podstatě nezměnil. Pravda, s nástupy nových zvukových technologií a jejich akceptováním si zachoval akční svěžest, jeho filozofie však podstatné proměny nevykazovala.
Status Quo v Liberci svůj tvůrčí styl ochotně odhalili: prim v jejich skladbách hraje instrumentální složka, především matiné kytar, zpěv vytváří z nástrojových orgií písničku a vše korunují zkušenost a s ní se dostavující nadhled.
Každý z pěti muzikantů na pódiu je zručný hráč. Zpívající Francis Rossi a Rick Parfitt kralují především kytarovým sólům, excelentní jsou i jako riffoví hráči. V Liberci jim sekundoval ostrý řezavý zvuk, který byl místy až bolestivý. Nadto se k nim s chutí přidával Andy Brown, jenž si od kláves občas s kytarou odskočil do přední linie a se dvěma jmenovanými dotvořil neproniknutelnou strunnou vozbu. Baskytarista John Edwards a bubeník Matt Letley spolehlivě zhutnili rytmiku, čímž potvrdili, že relativně stará kapela Status Quo má neustále relativně aktuální zvuk.
Britové vybírali písně napříč svou historií. Ani Rossi ani Parfitt ovšem nejsou pozoruhodní koncertní zpěváci, pročež v tomto ohledu spíše jen plnili svou úlohu s vědomím, že mnohem podstatnější je pro ně role nástrojových solitérů. Přesto to byl povedený večer. Vzpomínalo se na zašlé časy a z pomyslného bigbítového slabikáře vypadlo několik kapitol, které by měl našinec poznat takto osobně.