Materiály pro tuto práci shromažďoval autor od roku 1853 v archívu v Tours, kde se probíral korespondencí intendantů, vysokých královských úředníků, z nichž se po revoluci stali prefekti. Dnes jsou tyto zažloutlé dopisy uloženy v Národním archívu v pařížské čtvrti Marais, kde leží ve velkých bednách s archívním označením G7.

Jejich sebepečlivější studium však nedá člověku zdaleka tolik, jako když si prožije revoluci. Pak teprve pochopí Tocquevillovy úvahy o hluboké kontinuitě ve změně i jeho obavy z moderního individualismu, jehož kořenem je žádostivost po hmotném blahobytu spíše než touha po svobodném myšlení.

Učení ekonomů, které lidem blahobyt slibuje, říká nám Tocqueville, směřuje ke stejným cílům, jako praxe králů a poté revolucionářů. Tímto cílem je vytvoření abstraktní, neosobní, všudypřítomné moci, která bude zdálky dohlížet nad všemi lidmi a bude je utvářet podle svých vlastních potřeb.

Když se člověk trpělivě prokousává stohy zaprášených dopisů, psaných energickou rukou vysokých královských úředníků, vrtá mu hlavou neodbytná otázka: Jak to všechno mohl Tocqueville z těch klikyháků před půldruha stoletím vyčíst?

(Tři Tocquevillovy eseje Sociální stav a politika Francie před rokem 1789, Starý režim a Revoluce a Zlomky o Revoluci: Dvě kapitoly o Direktoriu vyšly ve svazku nazvaném podle nejslavnější z nich v češtině poprvé. Citovanou ukázku jsme vybrali z první z nich.)


Alexis de Tocqueville: Starý režim a Revoluce
Přeložili Vladimír Jochmann a Adriena Borovičková Academia 307 stran, cena neuvedena