Z celého alba a vlastně z celé Boltonovy kariéry vyplývá stále to samé. Je to zpěvák, který nemá špatný hlas, jenže k hudbě vždy přistupoval poněkud násilně a nerespektoval ducha různých žánrů. V osmdesátých letech třeba překvapil coververzí Sittin' On the Dock of the Bay (Otis Redding), která zní, jako kdyby do jižanského studia Stax vtrhli Van Halen.

Na One World, One Love začíná v rytmu reggae a zpívá příjemně (trochu připomíná Stinga), ale pak přidá divné backgroundové sladko-vokály a ke konci jde dojem "do kopru".

Postupuje trochu jako pejsek a kočička, když v pohádce pekli dort. Klidně naroubuje divné disko aranže na reggae i na to, co asi má být soul, ale není. Michael Bolton může chraptit ostošest, stejně je to bez duše. Má sice rád Motown, ale pořád mu z toho vystupuje pop-rock s nádechem slizkosti osmdesátých let, ať už má rockerské háro nebo krátké vlasy a sako.

Bolton přesto není úplná tragédie, na desce jsou nejméně dvě písničky, ze kterých ona slizkost tolik nevystupuje a jako nenáročný pop obstojí. Občasnými změnami rytmu udržuje posluchače ve střehu a vcelku dobrý zpěv ho povyšuje nad úplné neumětele. O to víc překvapí, když si písničku zkazí nějakým nevkusným klišé, např. elektronicky upraveným hlasem jako ve dvacet let starých disko hitech (viz píseň Survivor).

Celkové hodnocení: 50 %