V novém filmu putuje Mads Mikkelsen s mečem a po boku malého chlapce hledat mytický ostrov. Film uvedl osobně v září na torontském filmovém festivalu 2009.

Jak vznikl tenhle projekt řekněme dánského „Barbara Conana“? Co vás k němu přivedlo?

Bylo to jako vždycky. Nabídli mi scénář, já jsem si ho přečetl a řekl si, tak proč ne. Na americké poměry by šlo o malý film, v Dánsku je to ale snímek středního, nebo spíše většího rozpočtu. Rozvíjí základní lidský příběh člověka, bojovníka, který něco hledá – a pak si až pozdě uvědomí, že vlastně hledá sám sebe.

Celé se to odehrává v bájných dobách – jaký máte v Dánsku vztah k mytologii?

Samozřejmě silný, vždyť jsme byli Vikingové. Nosili jsme rohy, vousy a vyráželi na bojové výpravy. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsme ve Skandinávii všichni vyrůstali pod dojmem severských pohádek, které dovedou být chmurné, plné temných sil. Naštěstí to v Dánsku bereme s nadhledem na rozdíl do takových Norů, kteří propadají všelijakému mysticismu – a Švédům, jimž naneštěstí chybí smysl pro humor. Řeknete nějaký fór dvakrát třikrát, a oni nic.

Zajímavé také bylo, že ve filmu nejsou prakticky žádné ženy, jenom si stále hrajete na neohrožené válečníky. Bavilo vás to i po několika dnech?

Máte pravdu, že jde spíše o chlapskou hru s meči a přírodou. Navíc mě ve filmu provází malý kluk, jemuž tak trochu dělám tátu. Budete se divit, ale úplně jsme tomu propadli. Natáčeli jsme to na několika místech především ve Skotsku, kde jsme našli nejlepší exteriéry. Kolem byly samé lesy, nikde žádná civilizace, a když padla mlha nebo začalo pršet, měli jste pocit, jako byste se naráz přenesli v čase. Čtrnáct dnů jsme se pořádně neumyli a za chvíli jsme začali divočit.

V Česku vás známe také z dánského filmu Praha, kde jste ztělesnil muže přijíždějícího se svou ženou v okamžiku manželské krize do našeho hlavního města. Přiznám se, že jste jej natočili dost jinak, než jej vidíme my. Například jen člověk s velkou fantazií si může představit dánského homosexuála, který utekl v 80. letech do Československa schovat se před předsudky okolí.

V tom filmu mělo jít spíše o modelové město, přiznám se, že jsme ani nedbali na konkrétní reálie. Nikdo z nás jsme skutečnou Prahu neznali. Přesto jsme si z tehdejší návštěvy České republiky odnesli zajímavé vzpomínky. Vím, že mě zaujalo, kolik lidí v tom krásném městě pracovalo ve službách a v pohostinství, ačkoli to nikoho očividně nebavilo. Číšníci se na nás mračili, menu bylo pouze v češtině, objednali jsme si hovězí a oni nám přinesli kuřecí salát. V pokoji nefungovalo světlo. Ta atmosféra absurdní Prahy si mě podmanila.

Tak mě napadá, v čem je největší rozdíl mezi prací v Evropě a v Hollywoodu?

Jsou to dva rozdílné, nesouměřitelné světy. Divil byste se, ale za velkou louží je všechno centralizované. Vedení studia vám předepíše, co a jak máte dělat, jak by ten který film měl vypadat. A všichni se usmívají. Naopak v Dánsku se autoři hrdě hlásí k tomu, co a jak si vyvzdorovali na producentovi – a pak si přijdou pro peníze. Po odeznění devadesátých let, spjatých s hnutím dogmatu, nejsou možná všechny filmy, které se natočí, geniální. Nicméně se mi zdá, že v poslední době chytáme druhý dech. Upozornil bych zejména na některé ženské režisérky.

A co Bondův zloduch? Nechtěl byste si ho zahrát ještě jednou?

Klidně. Přiznám se, že mě to hrozně bavilo. Představte si, že na vás kouká půl planety a vy jim všem můžete ukázat, že dovede být taky hrozivý – a jakou pak dostanete nakládačku. Je to trochu sebemrskačství, ale tak to s herci, kteří mají v angličtině cizí akcent, je. Těžko by mohli dostat roli klaďasů.