"Když jsme viděli tu spoušť, nedoufali jsme, že náš soubor přežije," vzpomíná režisérka Hana Burešová. "Zničeno bylo úplně všechno, mnoho věcí nenávratně. Klavíry, dekorace ke všem inscenacím... Snažili jsme se zachránit, co se dalo... A pak vypnuli elektrický proud." Obraz zkázy i solidarity Sloupec vody v divadle měl úctyhodných osm metrů. V úrovni čtvrté řady na balkóně se při svěšování lustru jezdilo na pramici.

Divadlo zažilo i chvíle solidarity

Zničena byla i oblíbená divadelní kavárna pana Kroužka, kterého vodní běs připravil o všechno: o chatu někde nad Zbraslaví, o byt v Karlíně. To všechno krátce poté, co ho postihl infarkt. "Zažili jsme pak ale chvíle lidské solidarity, jaké se nepodaří zakusit v životě mnohokrát. Osobní dary pro pana Kroužka, který se stal nechtěným symbolem člověka, proti kterému se spikly bohové i živly. Na naše divadlo se ve veřejné sbírce shromáždilo dva a tři čtvrtě milionu korun," připojuje se redaktorka publikací divadla Karola Štěpánová.

Rekonstrukce stála třiatřicet milionu

"Moc dobrá spolupráce při rekonstrukci, kterou projektoval David Marek, byla s majitelkou domu, paní doktorkou Editou Widderovou-Sušickou, která nese hlavní tíhu oprav domu," říká ředitelka divadla Daniela Šálková. "Naše divadlo stála rekonstrukce třiatřicet milionů. Z toho nejvíc, šestnáct milionů, poskytlo ministerstvo kultury. Další prostředky na opravy pocházely od pojišťovny, od magistrátu a ze zmíněné veřejné sbírky." Mokré písničky se neutopily

Mokré písničky se neutopily

Ze souboru neodešel nakonec jako zázrakem nikdo. Přitom hektická "mokrá sezóna" představovala 186 představení, z toho 67 na zájezdech na pětačtyřiceti jevištích 36 českých, moravských, slezských a polských měst - a na jedné lodi. V Praze v době rekonstrukce hrálo Divadlo v Dlouhé devět inscenací v pěti divadlech. A proti vůli přírody přišly na svět jedna obnovená a tři nové premiéry. V původním prostoru, dnes ve Švandově divadle, se hraje Grabbeho Don Juan a Faust, inscenace, za kterou Burešová v roce 1993 získala historicky první Cenu Alfreda Radoka za nejlepší inscenaci roku. Nové premiéry nebyly ledajaké. Harwoodův Garderobiér v režii Martina Huby včetně jeho velkého výkonu v roli Sira byl jednou z nejlepších českých inscenací minulé sezóny. Na Mokrých písních z Dlouhé se bavili lidé po celé republice jako na nejlepších kabaretech. Mimochodem žádnou televizi ještě nenapadlo zaznamenat několikerá jedinečná kabaretní muzicírování Divadla v Dlouhé. A do třetice - Königgratzovo a Burešové Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, lahůdka pro všechny, zvláště ale pro český "ajznbón"...

Lahůdky pro věrné diváky

Hned od pondělí se v Dlouhé uskuteční přehlídka zachráněných inscenací. Kromě loňských premiér to budou Past na myši A. Christie (Borna), Aškenazyho Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka (Borna), Obrazy z Francouzské revoluce (Burešová), Velkolepý paroháč s Karlem Rodenem (Burešová), Dostojevského Běsi (Burešová), Pratchettovy a Briggsovy Soudné sestry (Burešová), Čechův a Bornův Epochální výlet pana Broučka do XV. století s Arnoštem Goldflamem v titulní roli (Borna), Kabaret Vian - Cami (Borna) a Skoumalovo, Fryntovo, Šrutovo a Vodňanského Kdyby prase mělo křídla (Borna). Na sezónu 2003/2004 připravuje Jan Borna Komedii s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí, Hana Burešová pak Taboriho Goldbergovské variace. A hned po prázdninách přijde na řadu Syngův Hrdina západu v režii Janusze Klimszy. Nově se v repertoáru Divadla v Dlouhé budou objevovat večery inscenovaného scénického čtení. Inu, nenapište v souvislosti s tím nově narozeným a přesto nikdy neumřelým divadlem o pracovitosti...