Článek
Feliciano si získal publikum hlavně srdečným přístupem a upřímným zájmem o Česko. Narozdíl od většiny amerických interpretů alespoň věděl, že je v ČR a ne v Československu, a zmínil se, jak mu chutná místní jídlo.
Snažil se rozdmýchávat atmosféru rytmicky vášnivým "řezáním" do kytary i nádhernými melancholickými sóly, ale publikum se mu úplně rozpálit nepodařilo. Prvním problémem bylo to, že všechna místa v sále Sasazu byla určena k sezení, což je zvlášť u latino-americké hudby nepochopitelné.
Závažným problémem číslo dvě byl Felicianův zpěv. Dělal dojem, že jeho hlasivky nejsou v pořádku, ve výškách vyloženě skřehotal, nebo něco jen zašumloval. Instrumentálně zajímavá coververze Jacksonovy písně Billie Jean tím hodně trpěla a nezadržitelná ostuda nastala, když se snažil zazpívat náročnou soulovou baladu If You Dont Know Me By Now, kterou v Praze nedávno fantasticky interpretoval Simply Red.
Ve výškách Feliciano nezazpíval skoro nic, nechal se podpořit kapelou, ale stejně bylo slyšet, jak se nedokáže trefit do správných tónů. Zvláštní, jak někteří zkušení muzikanti nedokážou poznat, že na něco prostě nemají.
Vzpomínání na Doors a Raye Charlese
If You Dont Know Me By Now přitom vůbec nemusel zpívat, jeho naturelu a hlasu mnohem více odpovídala třeba energicky skandovaná Bamboleo (venezuelská lidovka předělaná a proslavená skupinou Gypsy Kings) nebo hluboko posazená Light My Fire od The Doors. Vzpomněl také na další legendy - Mamas and Papas (California Dreamin) a Ray Charlese (I've Got a Woman).
I přes vkusný repertoár a slušnou práci doprovodné skupiny lze úterní večer těžko popsat jako strhující, a to jak kvůli unavenému zpěvu, tak kvůli divné atmosféře sálu, kde se trapně sedělo jako v restauraci.
Celkové hodnocení: 65%