Článek
Ne že by vražednické pudy, podnícené rozvrácenými mravy v odlehlé pustině čerstvě založené Československé republiky (příběh se odehrává v roce 1919), neskýtaly silnou látku. Jenže opracování, které si pohrává s hororovou stylizací, s překrývajícími se představami, ba rozličným vývojem týchž událostí, je zbytečně přeumělkované.
To se týká jak výtvarného pojednání, kde chtěl kameraman Ivo Popek ohromit přízračnou atmosférou převážně nočních, spoře osvětlených scenérií, tak samotného režijního ztvárnění, ochotnicky roztěkaného, kterému chybí to nejpodstatnější – zacílená uměřenost.
Zejména expresivita herectví je až rušivá: šklebivý smích Livie Bielovičové, jejíž rozcapená hrdinka provokuje nejen manžela, ale i celé okolí, stěží přesvědčí o věrohodnosti své hrdinky. Jan Dolanský, jehož prostoduše furiantský Michal je ochoten převést předpokládané dědictví po bohatých tchánech na židovského lichváře, jen aby za stržený peníz koupil své vyzývavé, ba prostopášné ženě cenný šperk, a dokonce koketuje s loupežnou vraždou, vyznívá s vypoulenýma očima a chrčivě utrhovačnou mluvou neméně přepjatě.
Svoboda příliš tlačí na pilu
Inscenační pojetí Svobodovo považuji za rozkolísané, opírá se o výstřední postavy, ať již je to zlověstně se vemlouvající stařec (Jiří Pecha), nebo skupinka vojenských zběhů, kteří zabíjejí pocestné na lesních cestách.
Do toku krvavých událostí režisér navíc včleňuje ponurou legendu, která se přímo před očima účastníků zhmotňuje, jenže ustavičně projíždějící vůz se svatebčany, podle pověsti dávno pobitými, vzbuzuje místo děsu útrpný podiv.
Výsledkem je přílišné „tlačení na pilu“, které zamýšlenou ponurost, ba strašidelnost rozmělňuje a úvahu o temných běsech v lidské duši (nikoli náhodně zazní, že již pouhé pomýšlení na zločin přitahuje Zlo) posouvá k rozpačité, křečovitostí poznamenané noční můře.