Na vaší desce je písnička Milada, která je o pocitech Milady Horákové před popravou. Jak jste se jako textař s padesátými lety generačně nespjatý k tomuto tématu dostal?

Na internetu jsem narazil na dopisy, které Milada Horáková psala z vězení. Velice mě zasáhly. Podařilo se jí v nich pojmenovat věci tak, jak jsou: zlo bylo zlem, dobro dobrem. Nebylo v nich obviňování, psala hlavně o sobě. Ten text jsem napsal proto, abych na ně upozornil. Použil jsem i řadu citátů z nich.

Je pro vás jako textaře dobro a zlo téma?

Je to téma zajímavé. Bylo už i na naší minulé desce. Písňový text, jako krátký útvar, nutí autora pracovat se zkratkou a věci přesně pojmenovávat. Jenže taková zkratka může vést k banalitám. A na takhle vymezeném poli je něco tak ošidného, jako je hranice mezi dobrem a zlem, minimálně zajímavou výzvou. Dělám to s vědomím, že strašně riskuju.

Čeho kolem sebe vnímáte víc: dobra, nebo zla?

Nemyslím si, že texty skupiny Prohrála v kartách jsou nějak depresivní, a nemyslím si ani, že svět takový je. Záleží na tom, jak ho člověk vnímá a jaký si ho udělá. A svět je samozřejmě dobrý i špatný.

Texty na novém albu jsou z velké části o lásce. Proč?

Kdysi jsem v nějakém rozhovoru řekl, že naše minulá deska byla především o vážných věcech. Dodal jsem, že mi ale texty o lásce nepřijdou banální a na příští desce bych se jim rád věnoval. Když jsem pak hledal nová témata, bylo pro mě toto prohlášení jakousi berličkou.

Saháte při psaní textů i k inspiracím z minulosti?

Lidé mě mají většinou zapsaného jako textaře. Já se tomu ale bráním, protože pro mě je mnohem přirozenější skládat hudbu. K textování jsem se dostal, až když jsme založili kapelu a později při spolupráci s Annou K. Psal jsem písničky a nebyl nikdo, kdo by je otextoval. Psát texty je pro mě poměrně těžká práce a nejtěžší je najít téma. Takže každou svou současnost jsem ve své době myslím vytěžil na maximum a do budoucna si nic neschoval.

Co předcházelo tomu, že jste vydali rovnou 2CD?

Nahráli jsme spoustu písniček a přišlo nám škoda schovat si je do šuplíku. Pak se objevila možnost distribuovat jedno CD přes časopis Reflex. To nás vedlo k tomu vydat dvojalbum, aby lidé, kteří si ještě kupují CD s obalem, dostali něco navíc. Přidali jsme tři coververze a remixy našich písniček.

Proč jste vybrali právě coververze skladeb skupin Hrdinové nové fronty, Plastic People Of The Universe a Oceán?

Když náš koncert spěje k okamžiku, kdy už nemáme co hrát, nasazujeme oblíbené coververze. Postupně se nám jich ocitla v repertoáru spousta, mezi nimi i tyhle tři. Hrdiny nové fronty jsem poslouchal jako třináctiletý pankáč. Pamatuju si, jak jsem je potkal v Jihlavě na nádraží a měl jsem z toho obrovský zážitek. Jsou pro mě legenda. To samé Plastic People. Písnička Ráchel se nám do repertoáru dostala tak, že jsme jednou hráli na nějaké oslavě Mejly, kytaristy Vypsané fixy. Chtěl zahrát písničku od Oceánu a my mu řekli, že to pro něho uděláme, ale bude to v našem podání naposledy. Já totiž na rozdíl od Petra Muka nejsem dobrý zpěvák. Nakonec nám zůstala, a dokonce se dostala na desku.

Ráchel je na zpívání opravdu těžká. Jak se s ní jako zpěvák vypořádáváte?

Myslím, že neladícím kytarovým sólem ve skladbě jsme dali jasně najevo, že ji v našem podání nebereme vážně.