Mám za to, že na nové desce už tolik nevtipkujete jako na svém debutu.

Myslím, že vtipkuju pořád, ale trošku jiným směrem. Tahle deska by měla být jakýmsi předznamenáním toho, kam bych chtěl v budoucích časech směřovat. Postupně bych se rád dostal k písním, jako jsou Psáno u zpráv nebo Přičichnutí alergikovo. Teď se na to ale ještě necítím dost zralý. Je mi třiadvacet a chci se vyjadřovat ke svému láskyplnému životu, protože jsem fanouškem lásky.

Jaká byla startovní pozice k druhému albu pro člověka, který je relativně úspěšný, ale současně mladý a nezkušený?

Cítil jsem se hrozně dobře, protože díky debutu a reálnému štěstí z toho, že jsem potkal lidi, kteří byli ochotni a schopni mi pomoci, jsem seznal, že na mé první desce byla spousta věcí, které byly trošku zbytečné. Druhá deska mi umožnila dostát svým slibům a vrátit se k syrovosti, kterou mám rád a kterou hledám. Své texty lehce oblékám do melodie. Tahle deska je klusovštější než ta první.

Jaký pocit by měl mít člověk po poslechu vašich nových písniček?

Chtěl bych ukazovat na věci, které mě zajímají, které by podle mě měly být diskutované a může se s nimi něco dít. Ať už to jsou politické a společenské věci, anebo to, že jsem se stal tváří projektu „To dáš“ na darování krve. Nebudu k němu dělat žádné megakoncerty, chci jen říct: „Běžte, nebolí to.“ Pokud jde o politiku, chci říct: „Hele, tohle mě štve, něco s tím udělejme.“ Současně ale dodávám: „Nechoďte za mnou, já nevím, co s tím udělat. Mě to jenom štve.“ Chtěl bych dávat věci do pohybu.

Má smysl poukazovat na nepříjemné věci a nepřinášet řešení či nápovědy?

Pokud najdu odvahu a označím se za písničkáře, pak musím dodat, že to je jejich smysl. Tak fungují. Nemyslím si třeba, že pan Kryl nabízel nějaká řešení. On byl vizionář. O něčem zpíval, ale nedával recept na to, co nám pomůže. Cítím se příliš mlád a příliš hloupý na to, abych dával nějaká řešení. Mé morální hodnoty mi říkají, že tu něco hnije a že to není dobře. Nevím ale, jak z toho ven. Věřím, že tu jsou lidé, kteří to třeba vědí, jen nemají chuť a odvahu s tím něco dělat. Svůj přínos vidím v tom ponouknout je k tomu.

Jsou na to vaši převážně mladí posluchači připraveni?

Ještě než deska vyšla, dal jsem písničky Přičichnutí alergikovo a Psáno u zpráv na internet. Obě se strašně chytly, měl jsem radost z toho, že je lidi pochopili. Psáno u zpráv jsme hráli už v létě na festivalech a reakce byly podobné, jako například u písničky Malčik. Ve chvíli, kdy během koncertu řeknu, že Malčik je věnovaný Karlu Krylovi, i ti nejmladší lidé reagují. Nedávno jsem narazil na kluka, kterému byly čtyři roky. Seděl tátovi na ramenou a nadšeně Malčika zpíval. Šel jsem po koncertě za nimi a řekl jim, že to bylo nádherné a že mě to hrozně potěšilo. Táta odpověděl, že díky mým písničkám se jeho syn dostal ke Krylovi. To mě těší tisíckrát víc, než když uslyším svoji písničku v rádiu.

V minulosti jste se o své generaci vyjadřoval skepticky. Upravil jste si po ohlasu na ty dvě písně názor?

Byl jsem skeptický, to ano. V písni Psáno u zpráv dokonce zpívám, že jsem členem bezejmenné generace. Teď ale zjišťuju, že ta bezejmenná generace má tendenci něco dělat. Jsme jen strašně rozstříknutí do stran. Je spousta vjemů, kterým se chceme věnovat, ale ničemu pořádně. Vadilo mi například házení vajíček na Paroubka. Bylo by pro mě mnohem chlapáčtější, kdyby vyšel z davu člověk a řekl: „Pane Paroubku, myslím si, že jste takový a takový.“ To je pro mě dialog, to by mohlo dát věci do pohybu. Házení vajíček anonymním davem byla parodie na revoluci. Stejně jako stát, ve kterém žijeme, je parodie na demokracii.