Pochybovači očekávali komiks, optimisté zcizující parodii. Jen málo lidí v hledišti zná ale Kolečkova scénická zamyšlení, nejvýraznější z deseti inscenovaných her určitě Britney Goes to Heaven (Ostrava), Zlatý prsten Jana Třísky (Praha) a Bohové hokej nehrají (Ústí nad Labem). Autor obdržel Radokovu cenu – Talent roku 2008.

Ve spojení s nekompromisním režisérským ironikem Tomášem Svobodou (mj. Hamlet-stroj v projektu Bouda, politiky nenáviděná a jasnozřivě satirická Má vlast v Praze nebo Arabská noc v Ústí) se ale Kladeňák vydal nepředvídanou, s tvorbou spoluautorů ovšem přesně kompatibilní cestou.

Humor i ve vážných tématech, úsměvnost, někdy nahořklá, jasný sociální a politický kontext, to všechno zdobí českou dramatickou tvorbu již od 60. let. Nechybí ani ve hře o Jágrovi. Hned na začátku je světový hokejista vydělen nad rodáky: „Normální Kladeňák vstane ráno v šest a jde se podívat, jestli náhodou neotevřeli Poldovku.“

Potlesk na otevřené scéně, ne jediný. Bohatého a slavného rodáka chce pro vlastní pinožení využít kdekdo – od svazu rybářů až po politické panáky ve volebních kampaních. Inscenace se nevyhýbá osobním Jágrovým problémům. S nadhledem reflektuje milostné vztahy, dotýká se sinusoidy kariéry od Kladna, Pittsburghu, Washingtonu a New Yorku až po Omsk.

Sebepochybování se nese skrze mystifikační konfrontování Jágra s myšlenkami jiného kladenského (skoro)rodáka – filozofa Wittgensteina, syna paní Poldi. Funguje to překvapivě přesně. A Jardovo Rusko – to je setkání s Čechovovými Sestrami Olgou, Mášou a Irinou, s citacemi z Gogola, ale i se smrtí hokejisty Čerepanova… Jevišti vévodí David Matásek v titulní roli. Budete se divit, ale na scéně Jaroslava Bönische bruslí Lemieux, Straka, Francis či Aubin. Povedlo se s nadhledem, s úsměvem a skoro v úplnosti dokázat, že Jaromír Jágr je opravdový Kladeňák.