V neděli vám k sedmdesátinám poblahopřeje ČT 1 filmem Milana Cieslara Sněžná noc podle vašeho scénáře. Oč jde?

Je na motivy Eduarda von Keyserlinga, což je zapomenutý německý autor nudných románů. Vybral jsem si z něj jeden motiv. Protestantský farář, hlasatel pravdy a lásky, přitom žije ve lži a v srdci má nenávist. Přenesl jsem to samozřejmě do Čech a do jiné doby i postavy jsou zcela jiné. Když mi někdo vymyslí obraz, tak ho uvedu v titulcích.

Nejhorší, co může být, je plagiátorství. To za mých mladých časů na FAMU, když někdo opsal scénu třeba z Petera Karvaše, tak letěl...

Dneska je naopak plagiátorství jako styl. Konečně se natáčí Post bellum, režisér Jaroslav Brabec. Mělo by to být dotočené 17. října. To je věc ještě s osmdesátých let. Hraje tam můj stálý ansámbl: Vilma Cibulková, Igor Bareš, Vladimír Dlouhý. Ten zraje jak víno.

Jak jste přišel na postavu Armina von Heide z Údolí včel? Vnímal jste konflikt mezi vynucenou poslušností a svobodou jako aktuální nebo věčné téma lidské existence?

Je to jediná postava, kterou jsem si vymyslel, a proto je tak životná. Ve Strašnickém divadle mi udělali benefici, hrají Údolí včel třetí sezónu. V Supraphonu vyjde na pěti CD, čte Jan Kačer. V Písku mi s úsměvem říkal, že teď konečně pochopil, co vlastně hrál. Bylo to v roce 1967. Člověk cítil, že se blíží velký průšvih. Potom nás s Vláčilem tloukli v recenzích za to, že jsme se nechali ovlivnit rokem 1968. Jenže my to napsali o rok dřív. Některá díla prostě předvídají události.

Adelheid, Kukačka v temném lese, Krev zmizelého i další filmy podle vašich scénářů jsou o Němcích a 2. světové válce. Proč vás to neustále oslovuje.

Rozhodujících je prvních sedm let života. Mě poznamenala válka. Tatínek padl prakticky před mýma očima 7. května 1945 v boji. In memoriam byl vyznamenán dvěma československými válečnými kříži.

Vaše postavy jsou těžce zkoušené, Jan Jesenius, sv. Vojtěch. Láká vás tragika?

Přežil jsem tím, že jsem psal tragické příběhy. Kdybych napsal někdy happyend, tak bych umělecky skončil. Všichni mi říkali: Udělejte jednou dobrý konec a bude všechno v pořádku. Jakákoli moc a jakýkoli režim jsou v konfliktu s autory tragických příběhů, protože oni umějí pojmenovat zlo. Všichni vládnoucí a mocní se v tom poznají, jsou úplně nepříčetní.

Rád připomínáte, že osudy českého národa jsou ovlivněny bratrovraždou, smrtí sv. Václava. Jak z tohoto pohledu vidíte českou politickou současnost?

Jak to začalo, tak to skončí. Nejhorší je občanská válka. Takové války bývají ovšem ouvertury velkých střetů. To bych tomuto národu nepřál. Ale k totálnímu rozvratu to spěje. Nerad bych se ho dožil. Svátek sv. Václava je krásný, ale uctívat bratrovraždu jako založení státu, stát založený na krvi, to nemůže vyznívat dobře.

 Vaše postavy žily ve velkých i malých konfliktech Evropy. Jaký hlavní vidíte v dnešní Evropě?

Naštěstí je v takové situaci, že bude z velkých střetů vynechaná. Nové tisíciletí je ve znamení Tichého oceánu. To znamená konec americké nadvlády a nastoupí tichomořské oblasti. Čína, Japonsko, Pákistán. Ti poslední mají atomové zbraně a muslimská víra je expanzivní. Jakmile se pustí Turci do Evropy, bude konec.

V čem vidíte naději?

Děti a příroda. Jenže ta dostává zabrat. Dokonce někdo popírá globální oteplování, což považuju za vrchol cynismu. Když člověk vidí Savojské Alpy, normální Alpy, tak sleduje, jak ubývají. Zůstávají holé kostry velikánů a místo řek teče cement z ledovců. Příroda to však přežije, i po atomových bombách na Bikini vylezly želvy a rostliny a teď je tam bujná vegetace. Spasitel musí být zase dítě. To je jediná možnost.