Fanynky se mohou těšit na další dávku falzetu a bláznivých nápadů. Tu něco z Beach Boys, tu zase ABBA, citace z Beatles a Queen, trylky, ozdoby, veselé background vokály a aranžérské vtípky. Mika si vyhrál se zvukem, každá písnička je trochu jiná a celkem je nutno uznat, že má i pár melodií.

Jako zpěvák však pořád není tou superhvězdou, která by mohla zaujmout niku po stárnoucím Georgi Michaelovi či zemřelém Freddiem Mercurym. Je sice úžasně roztančený a zábavný, ale kolik rozličných emocí umí předat svým zpěvem?

To se ukazuje zejména v baladách. Na rozdíl třeba od zmíněného George Michaela, který svým hlasem bez námahy vyjádří lehkou rozmrzelost, těžkou melancholii i divokou životní energii, Mika pořád zůstává v jedné poloze třeštícího teenagera, což je roztomilé a pozitivní, ale na kariéru velkého zpěváka to nestačí.

Ne, není to vůbec špatná deska, chytlavá beatlesácká Dr. John nebo klavírní vyhrávky v Blame it on the Girls mají něco do sebe. Být potrhlý, rytmický a veselý, to se v popu cení, ale také je na místě si trochu rýpnout - kde je na desce nějaký silný moment, který dojme a ohromí? Bude se tohle poslouchat za dvacet let?

Celkové hodnocení: 70 %