Jaký máte pocit ze svého výročního koncertu?

Bylo to pro mě nesmírně obtížné, ale domnívám se, že publikum bylo báječné a že všechno to, co se dělo na pódiu, přežilo.

Přijalo vlídně i váš pád do náruče ministra Dostála. Co se vlastně stalo?

Uklouzl jsem na schodech, když jsem k panu ministrovi scházel. Sice se někde psalo, že jsem omdlel, ale zdá se, že pan ministr je dobrý režisér. Ty schody byly příliš příkré a já měl asi vysoké podpatky.

Když se ohlédnete za svou kariérou zpět, kdy to pro vás bylo na pódiu nejkrásnější?

Jednoznačně na jaře 1968 v Paříži, kde jsme vystupovali s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou. Myslím, že to bylo krásné jaro pro všechny. Pro republiku i pro nás.

Kdy jste naopak prožíval nejtěžší chvíle?

To už jsem zapomněl. Je lepší myslet na ty veselejší a radostnější věci.

Jak dlouho byste ještě chtěl koncertovat?

Nic jiného neumím, takže neplánuji, že bych s tím skončil. Nemůžu ale říct, jak dlouho to ještě vydržím.