Davies situoval děj knihy do prostředí severního Walesu roku 1944. Největší z dramat dvacátého století vrcholí. Starousedlíci, navyklí dlouhodobému soužití se spojeneckými vojáky nejrůznějších národností, začínají tušit brzkou proměnu. Na kopci za městem vzniká provizorní vězení, které naplní němečtí zajatci. Pokoření, poražení, zdeptaní. Ze sebevědomých bojovníků se stanou kašpárci určení k pobavení rozpustilých dětí. Ale i to je lepší než dny prázdnoty bez nadějných vyhlídek.

Znepřátelené tábory spojuje pocit marnosti. Na jedné straně plotu voják pronásledovaný vinou z vlastního selhání, na druhé dívka bez budoucnosti. Její touhu uniknout nalinkovanému životu udusil každodenní stereotyp. Nepřijímá, ale ani neodmítá. Oba pykají za chvilkovou slabost, která je donutila podlehnout.

Člověk jako takový

Davies popisuje skutečnost ze zcela nestranného pohledu. Vciťuje se do vnímání vítězů i poražených, přátel i nepřátel. Nezajímá ho, kdo stojí na správném břehu, píše o člověku jako takovém. Svoji snahou o neutralitu působí místy až poněkud odlidštěně. Přestože vytváří dokonalou sondu do lidských myslí, podle mého názoru nelze k danému tématu nezaujmout pevné stanovisko.

Válečné události, o kterých denně mluví rozhlasové vysílání, se odehrávají pouze na pozadí všednosti. Obyvatelé severního Walesu žijí svým běžným životem. Po práci v hospodě řeší banální starosti, ve kterých válka nehraje velkou roli. Současně s jejich příhodami se však v knize odehrává příběh vyšetřovatele. Ambiciózní kapitán, původem německý Žid, jede do Walesu vyslechnout prominentního vězně, Rudolfa Hesse, a rozhodnout, zda opravdu jen předstírá ztrátu paměti. Úkol v něm probudí pochybnosti o vlastním původu. Pohled na stárnoucího nacistu ho donutí přemýšlet, zda není celý život obětí sebeklamu.

Velšanka čtenáře vtáhne do těch nejosobnějších aspektů války. Jedná se o precizně propracovaný román. Daviesův styl psaní je zcela jednoduchý a přitom velmi přesvědčivý. Svým příběhem dokáže vyvolat emoce u čtenářů různého typu.