Na koncertu zazní ukázky z oper Divadlo za bránou, Ariadna a Mirandolina...

Ale také symfonické preludium Skála a Česká rapsodie, kterou mám moc rád a slyším v ní ozvuk Smetanovy Mé vlasti. Program ukazuje Martinů od raných děl s vlivem Smetany a Dvořáka až po zralého skladatele. A zvláštní radost mám z Nokturna č. 1 fis moll, které je objevem dramaturgie SOP a na koncertě zazní ve světové premiéře. Je pro mě velká čest, že mohu být při tom.

Vy ale často uvádíte soudobá díla a také českou hudbu, ať již se Severočeskou filharmonií i světovými orchestry…

Loni jsem premiéroval Sinfoniettu Karla Ančerla a Széllovu instrumentaci Smetanova smyčcového kvarteta Z mého života, českou hudbu hraju rád kdekoli na světě. V České filharmonii mi proto začali říkat „Charles Druhý“ podle sira Charlese Mackerrase, který se významně zasloužil o propagaci české hudby, zvláště Janáčka.

Rád objevuji méně známé české skladby, při loňském debutu u Montrealského symfonického orchestru jsem uvedl Dvořákovu Pátou symfonii, jindy jeho Píseň bohatýrskou nebo předehru ke Smetanovu Tajemství. Pozici (šéf)dirigenta chápu i jako povinnost dramaturgického objevování.

Před časem se u nás objevil článek označující Bohuslava Martinů za přeceňovaného skladatele pouze regionálního významu. Jaký je váš názor?

To je absolutní nesmysl. Se zájmem o dílo Martinů se setkávám po celém světě. Martinů je velký skladatel, který dokázal psát všechny žánry – opery, symfonie, kantáty, komorní hudbu. A již za svého života byl ve světě známý. Mám k němu vřelý vztah již z doby, kdy jsem působil jako klavírista, a dirigentskou kariéru jsem začínal v Nizozemsku jeho 4. symfonií.

Spolupracujete s řadou předních světových orchestrů. Proč jste zůstal věrný teplické filharmonii?

Teplice jsou moje velká radost a láska. Orchestr prošel během deseti let neuvěřitelným uměleckým růstem, máme nejvíce abonentů za poslední léta, moderní sál s vynikající akustikou a město nás štědře podporuje. Velmi si toho vážím. Nemám pocit, že by mi s Teplicemi něco podstatného uteklo.

Mohl bych jistě lítat po světě od orchestru k orchestru, ale trvalá spolupráce je jako dítě, jehož růst můžete ovlivnit. V Teplicích je mi dobře, ale nezůstal bych ani o minutu déle, kdyby přestala fungovat vazba mezi mnou a orchestrem.

Jak funguje váš vztah s orchestrem Státní opery?

Pracuji s orchestrem poprvé a cítím, že má velký potenciál. Jsou to moc fajn lidé, nechybějí jim technické možnosti, ale spíš sebedůvěra, cit pro objevování a sjednocující vize ze strany uměleckého vedení. U českých orchestrů cítím velkou hudebnost, ve smyslu úsloví „Co Čech, to muzikant“.

V Čechách nemusím dlouze vysvětlovat výraz a frázování. Německé orchestry jsou technicky preciznější, ale chybí jim „muzika“. Ale tady jsou zase muzikanti línější – a to platí obecně. Ale mám-li se vrátit ke koncertu Martinů, pak se na něj moc těším a věřím, že posluchače náš program zaujme.