Slovenka Eva (Andrea Kerestešová) se s Karlem Dvořákem z Pardubic (Roman Vojtek) seznámili na vysoké škole v Praze technického směru. Vezmou se, narodí se jim Honzík, přičemž ještě oba studují a musí zvládat denní honičku s učením, dítětem, bytem i politickým režimem, který v Československu (přesněji v Československé socialistické republice) tehdy panoval.

Děj doplňují autentické záběry z Československých filmových týdeníků a archívu Československé televize. Připomínají vrcholné okamžiky té doby.

V pondělí byl odvysílán čtvrtý díl seriálu, který, zdá se, chytil diváky –sledovanost seriálu je stabilně kolem 1,2 až 1,3 miliónu diváků. Určitě ho sledují pamětníci, tedy i ti, kteří v té době chodili ještě do učilišť či škol a otevírali první brány „velkého“ života. A pamatují si, bohužel, nejen ty hezké okamžiky života i historie.

Nepravdivosti by vydaly na telefonní seznam

Ať se na mě autoři Filip Bobiňski, vedoucí scenárista Rudolf Merkner či režisér Biser Arichtev nezlobí, ale prohřešky a nepravdivosti v detailech, jejichž výčet by za čtyři díly již vydal za telefonní seznam, tahají nás, kteří jsme onu dobu prožili, za vlasy.

Určitě by mně šéfdramaturg seriálu Aleš Ulm vysvětlil, „že historie není černobílá ani objektivní, vždy jde o úhel pohledu“. Ale aby v roce 1964 měli studenti na pokoji v koleji soukromý televizor a skříňky vylepené prsatými nahotinkami, bylo nemyslitelné.

V pondělním díle jsme prožili pražské oslavy Svátku práce v roce 1968. Na webových stránkách ČT věnovaných seriálu je dokonce napsáno, že 1. máj proběhl mimořádně uvolněně, což v ději konstatovala i „protikomunistická“ babička (Nina Divíšková). Lidé v průvodu vyvolávali Dubčeka, prezidenta Ludvíka Svobodu, Pražské politické jaro dýchalo jinou atmosférou než svazáckými a pionýrskými šátky a nudnými transparenty Ať žije 1. máj, jak nám ukázal seriál. Nosila se jiná hesla.

A aby školačka na vyzvání zazpívala v roce 1968 písničku Dobrý den, majore Gagarine, když přitom tahle píseň „letěla“ v roce 1961, kdy kosmonaut do vesmíru vzlétl, je už skoro na huronský smích.

V roce 1968 už byl Zlatým slavíkem Karel Gott, existovala hudební divadla Semafor, Apollo či Reduta, která chrlila jednu písničku za druhou, jež se hrály v rozhlase i běžně zpívaly. A také školáci si pobrukovali spíše Babetu, co šla do světa nebo Chytila jsem na pasece motýlka než majora Gagarina.

Autoři mají jistě poradce, možná i za tučné honoráře. A tak poradci, raďte pořádně tvůrcům, z nichž mnozí možná v té době teprve rozum pobírali. A ty, Česká televize, vyprávěj pravdivě…