Vzniklo tak nepřehlédnutelné dílo, dokumentární, vzpomínkové i krásné na pohled, prostě svébytný literárně-umělecký artefakt okouzlující stejně jako Rozsypalovy skleněné objekty. „To není krok dopředu, to je skok do budoucnosti!“ prohlásil o počinu René Roubíček, jeden ze zakladatelů slávy českého skla.

Rozsypal se narodil v roce 1942 v Brně a patří ke studentské generaci, která Evropu i svět poznávala na konci 60. let. V osudovém šedesátém osmém odjel s přítelkyní do Francie na prázdniny. V Avignonu ho zastihla zpráva o okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy.

Pamětník kultu Žlutá ponorka

Využil možnosti legálně studovat ve Francii a v Německu. Zažil tu kult Žluté ponorky i sexuální revoluci, francouzštinu se učil při četbě Emanuelly, skladby Beatles byly pro něj Azurové pobřeží a Stouni zas keltská Bretaň. Prý má sám v sobě něco z Kelta a až magicky ho přitahuje sever Evropy...

„Jsem-li výtvarníkem, tudíž dělám umění výtvarné, bez ohledu na to, zda jde o design, obraz, sochu či architekturu, znamená to, že dávám věcem tvar. Zvládnout tvar je naprostá nutnost, ať jde o jakýkoli druh umění… Ale aby se tvar uměním stal, musí z něj vyzařovat emoce, napětí, něco vzrušivého a zajímavého.“

Tvrdí také, že umění činí uměním tajemná nedefinovatelnost, která je vznešená, nicméně samotný vznik uměleckého díla je „dělničina“ – ducha i těla. Vytvarovat pěknou skleničku dá podle něj stejnou práci jako namalovat dobrý obraz.

V roce 1979 se jeho skleněné objekty dostaly v rámci české kolekce na obrovskou výstavu ateliérového skla do nejprestižnějšího světového muzea skla v americkém Corningu. Kritik The New Yorker Times tehdy napsal, že ze 427 exponátů tu mají Čechoslováci 24, ale jejich díla všemu zcela dominují. Nápady i kreativitou. A mezi nejlepšími přímo jmenoval Ivo Rozsypala.

Osudem mu bylo sklo opaxit

Rozsypal byl jako host v Corningu. Slávu tak zažil v přímém přenosu. „Říkal jsem si, že něco podobného musí asi prožívat členové vítězného národního hokejového mužstva.“ Doma ho po návratu čekala socialistická realita: „Pustili jsme tě, ale aby sis o sobě moc nemyslel.“

Osudovým materiálem se Rozsypalovi stalo sklo opaxit. Tmavé, neprůhledné. Fascinovala ho jeho hutná barva. V barevnosti ho ovlivnila příroda a motýl Babočka admirál. Černá, bílá a červená, základní akord strun Rozsypalovy umělecké duše.

Sám je vlastenec i světoběžník. Oba pojmy bere vážně. Věci nevidí černě nebo bíle, šmahem nic neodsuzuje. Reprezentační role českého sklářského výtvarnictví je podle něj neoddiskutovatelná mnohaletá hodnota. Expo v Bruselu, Montrealu, Ósace, Seville i Aichi se stalo jeho mezinárodním triumfem.

„Ke cti každého českého umělce budiž přičteno, že na rozdíl od hýčkaných sportovců šlo o reprezentaci v naprosto převažující míře dotovanou vlastními finančními prostředky.“ Současně však tvrdí, že bez skláren, školství a státních peněz na kulturu by poválečný boom českého skla nikdy nenastal.

Rozsypal o sobě tvrdí, že nikdy netušil, že se stane sklářským výtvarníkem. „To osud ze mě udělal uměleckého profesionála.“ Žít a tvořit v Čechách podle něj není jednoduché. „Češi často nemístně zesměšňují sebe sama, ironizují hodnoty pro jiný národ posvátné. Pokud se nepovažuji za hadr na podlahu, vážím si svého okolí a tudíž i národní a vlastenecké příslušnosti, stávám se suverénním článkem společnosti a sebevědomým občanem.“