Karlínská úprava jazykově aktualizuje texty, ale hlavně dílo dosti nešťastně přeorganizovala z původních tří do dvou aktů. Působí to však násilně, uměle vytvořenému prvnímu dějství schází finále. První část ostatně vychází spíš jako sled jednotlivých čísel, mimo jiné i tím, že se ji inscenátoři pokusili natáhnout písní z Nedbalova Vinobraní, čímž sice jedné postavě pomohli, inscenaci však neposloužili.

Posun ke klipovitosti muzikálu

Polská krev se z lineárně odvíjeného, operetně sladkobolného příběhu posunula blíž ke klipovitosti muzikálu, což posílila i režie Antonína Procházky vkládáním „hlášek“ s kolísavou vtipností i scénických vtípků působících s razancí pěsti na oko – ať už jde o Mirského obdařeného srpem a kladivem a třešničkami v uchu, urputnou dámu lovící ženichy či bruslařský pár odbourávající pro režiséra možná nestravitelný, ale pro operetního diváka žádoucí sentiment duetu Heleny a Bola.

Jako by inscenátoři demonstrovali svou nedůvěru v nosnost Nedbalovy hudby, o čemž svědčí i necitlivý škrt modlitby, z níž zbyl jen „Amen“.

Operetu ale tvoří především protagonisté. Z obsazení druhé premiéry zaslouží absolutorium jen Liana Sassová, jež operně školeným hlasem zvládá Helenu se suverénní lehkostí (vylepšit by měla srozumitelnost) a herecky ji obdařuje srdečností, rázností, vtipem a sexappealem.
Martin Slavík je vedle ní v postavě Bola jen matným stínem – pěvecky sice na postavu stačí, ale do charismatu roztomile zhýralého milovníka má na míle daleko.

Šarmu by ho mohl vyučovat Václav Vostarek v roli Popiela i Roman Škoda v malé roli Wlastka, oba předvádějí vysokou operetní profesionalitu. V tom se k nim druží dobře zazpívaný a přirozeně zahraný statkář Zaremba Dalibora Tolaše.

Oku diváka zalahodily operetně barvité kostýmy

Zklamáním byla Wanda Kvasinska v pěvecky i herecky křečovitém podání Andrey Kalivodové a její matka Jadwiga v udýchaně robustním humoru Lenky Šmídové. A smečka bonvivánů kolem Bola připomínala bratrstvo Kočičí pracky z Rychlých šípů.

Nicméně, Polská krev je krásná opereta, kterou orchestr pod taktovkou Kryštofa Marka slušně, i když bez většího espritu zahrál, sbor dobře zazpíval, balet zatančil, oku diváka zalahodily operetně barvité kostýmy i romantická scéna Martina Černého. Karlínská inscenace bude nejspíš pro méně zkušené operetní diváky docela přijatelná, pro operetní fajnšmekry ale s výhradami.