Obstát před platícími diváky v kinech však může být těžší než uspět na festivalech. Ty tvoří stále svébytnější svět, otevřený mnohem víc než běžná distribuce osobním výpovědím na jedné straně a obecnější společenské problematice na straně druhé.

Film plný rozpolcených vztahů

Vztah dvou sester, které (jako mnoho mladých lidí z Východu) žijí a pracují v irském Dublinu, je tedy téma pro festivaly jako stvořené. Lištičky mohou zaujmout i tu část publika, která dává v kině přednost oprýskaným předměstím před nablýskanými letovisky a odcizeným vztahům vykořeněných lidí před romantickými komediemi.

Dublin jako místo úniku

Zdařilejší linie filmu ukazuje Dublin jako město příležitostí ke všemu, co si představíme, když slyšíme, že „holka vyjela naučit se jazyk a nasbírat zkušenosti“. Fornayové se podařilo působivě vystihnout atmosféru města zahlceného lidmi, kteří se v opojení volnosti, získané odpoutáním od rodiny a školy, opíjejí v hospodách, v nichž není slyšet moc angličtiny, ale zato jsou nabité těmi nejúžasnějšími sny. Ti, kteří je sní, věří, že utekli předurčenosti místem a podmínkami, do kterých se narodili, věří, že stačí „vyjet“ a člověk pak bude „mít na víc“. Někomu to možná vyjde…

V tomto směru jsou Lištičky příbuznými Dětí noci stejně jako hrdinů Divokých včel nebo Grandhotelu – není důležité, kam člověk poletí, ale zda se dokáže odpoutat a jak se svou samostatností naloží.

Drobné příhody, které se odehrávají v hospodách a v brlozích na předměstí, přinášejí docela silnou výpověď o multikulturním společenství, kde lidé z různých koutů světa sice žijí na jedné hromadě, ale každý se musí sám vyrovnat s postavením přivandrovalce. Paradoxně se k sobě navzájem chovají mnohdy hůř než místní k nim, s rasisticky motivovaným despektem jedné národnosti k druhé, Evropanů vůči Asiatům...

Příběh dvou sester

O poznání slabší je sám příběh po všech stránkách úhledné a úspěšné Tiny a mladší Betky. Tina přišla ze slovenské vesnice do Irska dřív a sen se jí splnil: našla dobře situovaného chlapa i dobře placenou práci. Teď se snaží pomoci Betce, vůči níž má zjevné, i když pro diváka nejasné pocity viny.

Ovšem představa, že by Betka mohla v Irsku obstát jako au-pair, je trapně nesmyslná. Je prototypem nesnesitelného fracka, neví, co chce, má vztek na celý svět a kope kolem sebe bez rozmyslu jako poraněná kobyla. Fornayová pro ni dobře vybrala slovenskou herečku Réku Derzsiovou, která ji hraje natolik přesvědčivě, že má člověk chuť jí nařezat a poslat ji šupem domů k mámě.

Nesnesitelná hrdinka, která neumí najít své místo na slunci, je samozřejmě naprosto legitimní filmová postava. Problém Lištiček je ale v absenci motivací i posunu. Popisně se opakuje stále totéž: Betka s vytrvalostí do něčeho kope, s něčím tříská, nadává a škodí těm, kdo by jí i byli ochotni pomoci. A nikde ani nejmenší naděje, že by toho chtěla nechat. Je zkrátka rozervaná o něco víc, než se na jeden film sluší, a co hůř, je rozervaná beznadějně, její záchvaty jsou stereotypní, zpomalují děj a v důsledku její postava nudí

Dějová linie jako slabé místo snímku

Příběh je navíc nemotorně a zmateně vystavěný, má nepodložený závěr a nedrží pohromadě se zmíněnou linií atmosféry města a života v něm. Je totiž paradoxně zcela nezávislý na Dublinu: mohl by se klidně odehrát v Bratislavě, protože víc než o cestu do světa jde o útěk ze zapadákova do většího města s většími šancemi najít chlapa a práci.

Fornayová tedy ve svém celovečerním debutu prokázala především režijní talent, a pokud by měla lepší scénář, je velká naděje, že by mohla natočit velmi dobrý film.