Baselitz pochází ze Saska a krátce studoval na akademii ve východním Berlíně. Když se v roce 1958 dostal do západního sektoru, záhy pochopil, že v prostředí volného trhu se může uchytit nikoli nápodobou tzv. aktuálního umění, čili abstrakcí newyorského ražení, ale jen vlastním originálním přístupem. Podobně tak učinili i jeho východní generační souputníci Gerhard Richter, Sigmar Polke nebo Markus Lüpertz.

Baselitz od počátku vsadil na expresivní figuraci. Bylo v tom hluboké dědictví německého umění a jeho dvou fází exprese před a po první světové válce. Nejbližší mu byla saská skupina Die Brücke, malíři jako Ernst Ludwig Kirchner a Emil Nolde. Je však zajímavé srovnat si výtvarný rukopis Baselitze i třeba s pozdním impresionistou Lovisem Corinthem a vyplyne z toho zajímavý poznatek, že malíř čerpal podněty pro svoji vlastní pozici z velmi hlubokých domácích pramenů.

Baselitzův expresivní styl zavání někdy až nudným opakováním

Novost Baselitze byla v postavení obrazu „na hlavu“. Vše maloval obráceně. Postavy mají nohy nahoře a stromy kořeny v nebi. Reagoval tak na něco z německé duše, která má v sobě i cosi podivného, mystického a iracionálního. Jen tady mohl být namalován Grünewaldův Isenheimský oltář, jen tady vznikla Dürerova Apokalypsa! I Baselitz je z této výtvarné líhně.

„Ne, hotové obrazy nevěším vzhůru nohama, já je tak prostě maluji. Dřív na stojanu, dnes hlavně na zemi. Ve středověku vznikla v Evropě pravidla, co má být na obraze vpravo a vlevo, co má být nahoře a dole. Řekl jsem si, že to zruším, a tak jsem to celé postavil na hlavu," řekl Baselitz.

A s čím přišel, tím zaujal umělecké publikum i provokoval mravokárce. Jeho první výstavu v roce 1963 v Západním Berlíně dokonce násilně uzavřela policie a zabavila jeho „neslušné“ obrazy…
Baselitzův expresivní styl zavání někdy až nudným opakováním, ale malíř si dal bystře pozor, aby neupadl do stereotypu, což krok za krokem příkladně ukazuje i výstava v Rudolfinu. Vždy si včas otevřel cestu k trochu jiné dimenzi svého malování.

Díla přichází s jistým zpožděním

Pražská retrospektiva, na kterou většinu děl zapůjčil sám autor ze svého majetku, k nám přichází s jistým zpožděním. Měla být v Praze už někdy v 70. letech, kdy se reprodukce jeho obrazů staly inspirací pro mnohé české výtvarníky. Expresivní figurace jeho střihu jim byla blízká ve vyjádření pocitů i návratu k tradici moderního umění. Ale výstava úspěšného „uprchlíka“ z NDR by v tehdejším Československu byla brána jako politická provokace.

Takže Baselitze si v klidu domova můžeme vychutnat až nyní, kdy dobyl nejvyšší mety vyčíslitelné i ve statisících dolarů, za které se jeho obrazy prodávají na amerických aukcích. Bude zajímavé, jak s odstupem času bude česká veřejnost na Baselitze reagovat. V Německu je nezpochybnitelná ikona, v Čechách ho zájemci o moderní umění znají v drtivé většině jen z barevných monografií. A kontakt s originálem může občas přinést zklamání.

Obrazy plné nespoutané exprese

Z mého osobního pohledu jsou výborné první tři sály. Obrazy konce výstavy jsou plné nespoutané exprese, působí syrově, až jakoby zůstaly v nedohotoveném stavu. Snese tuto divočinu lyrické srdce Slovanů? Už středověký kronikář Kosmas tvrdil, že když k nám vtrhli Sasové „pevnější než skála“, tak to bylo občas hotové boží dopuštění...

Výstava v Rudolfinu je časově synchronizována s Baselitzovou výstavou v Drážďaněch, která se otevírá za měsíc. Obdivovatelé jeho tvorby tak budou mít možnost od 8. října (zahájení v Dražďanech) do 6. prosince (poslední den výstavy v Praze) vidět souběžně dvě autorovy bilanční přehlídky. Pokud máte trochu rychlé auto, pak ráno můžete začít v Sasku a odpoledne pokračovat v Čechách… Nebo naopak.