Jaké je postavení Johanky v konkurenci současných muzikálů?

Johanka je naprosto ojedinělá. Skvělý scénář, skvělá hudba, skvělé texty, skvělá režijní koncepce. Johanka s Draculou představuje to nejlepší, co tu po roce 1989 vzniklo. Je to klasika.

Johanku jste nastudoval podle koncepce Jozefa Bednárika. Nesvazovalo vás jeho pojetí v tvůrčím rozletu?

S Jozefem Bednárikem spolupracuju už deset let, znám a ctím jeho práci, a stejně jako v mnoha jiných případech jsem mu u Johanky dělal druhého režiséra. Takže i když hlavní režijní linii, tu filozofii inscenace, určoval on, podílel jsem se na celé práci. Proto o nějakém svazování nemůže být řeč. V Kalichu vlastně jen pomáhám expresí, svícením, novou scénografií podtrhnout ty myšlenky, které jsou v Johance stále stejně nosné.

V čem se Johanka nejvíc proměnila?

Snažili jsme se ji přizpůsobit vnímání mladých diváků. V původní verzi byla daleko víc stylizovaná, což by dnešní mladí asi neskousli. Nové řešení vychází vstříc zkratkovitému, úspornému vnímání dnešní mladé generace. Takže je to celé klipovitější, barevnější, kontrastnější, akčnější, méně poetické a méně melodramatické.

Nezklamete tím diváky původní verze?

To si tedy nemyslím, protože vše podstatné, co Johanku z Arku tvořilo a tvoří, tam zůstalo – příběh, vztahy, texty, emoce, strhující herecké i pěvecké výkony, navíc k původním představitelům přibyly nové tváře a hlasy. Johanka je klasický muzikál, žádný experiment, a to platí i nové verzi. Řekl bych, že je to dnes víc o životě. Doba se změnila, je tvrdší, odráží vše, čím jsme za deset let prošli. Doufám, že k původním milovníkům Johanky přibudou další, že se její kvality jen o to více potvrdí.