Článek
Režisérkám Agnieszce Holland a Kasie Adamik šlo o to, aby vynikla drsná zemitost postav a prostředí. Proto nám často ukazují hory, dřevo, oheň, sex a krev. Dobrá zpráva je, že díky akční kameře (Martin Štrba) se jim to skoro povedlo.
Výborně jsou nasnímané akční scény, což by sice měla být samozřejmost, ale upřímně řečeno, v evropských filmech jsou většinou k smíchu. V Jánošíkovi ovšem patřičně sviští šavle, sekery i kulky z bambitek, potud všechna čest.
Také některé scény líčící život a tradice prostých vesničanů na Slovensku (přesněji řečeno Felső-Magyarország, Slovensko tehdy neexistovalo) vypadají nádherně a jsou chvíle, kdy opravdu okouzlí. Spousta diváků asi nepochopí, co znamenají pohanské masky na obličejích nebo bouchání do země, ale to není problém scénáře.
Mdlé postavy a nevěrohodné dialogy
A právě proto, že je Jánošík tak pěkně nasnímaný, je velká škoda, že nanicovaté postavy a dialogy ho srážejí dolů. Zbojníci bohužel většinou postrádají charisma, sám Jánošík hrozně kníká a vypadá jak vyjukanec ze střední školy. Na druhou stranu oceňme, že je vylíčen bez patosu jako reálný člověk ve víru událostí, které nemůže ovlivnit, jako nedobrovolný a váhající rebel, který nechce nikoho zabít a krade spíše z nutnosti než z přesvědčení.
To nejhorší na konec. Dialogy jsou špatně napsané (nebo špatně přeložené, to už je jedno) a se zemitostí venkovských lidí nemají nic společného. Divné je už to, že Jánošík mluví česky. Když se smíříme s tím, že slovenština nebude, překvapí nesmysl číslo dvě - česky hovořící herci přecházejí do slovenštiny, když zpívají!
Dalším trapasem je knižní styl dialogů. Čeští a slovenští filmaři jsou v tomto nepoučitelní. Stále dokola cpou hercům do úst nevěrohodné věty šustící papírem. Kdy konečně pochopí, že ani na začátku 18. století obyčejní lidé nemluvili spisovně?
Navíc je tu i problém s některými tématy. Opravdu máme věřit tomu, že povstalecký šlechtic se se zbojníkem v lese bavili o tom, že "život je absurdní"? Silně pochybuji, že Jánošík si ve volné chvíli pod borovičkou přelouskal Kafku a Becketta. Nejen, že tehdy lidé nemluvili o absurditě, většina ani neuměla číst!
Posledním hřebíčkem do rakve dialogů je způsob, jak byli někteří herci předabováni do češtiny. Hlasy vůbec nesedí k postavám, takže post-synchrony tentokrát za pět.