Festival evropských filmových úsměvů, jehož jste hostem, uvedl na vaši počest film Vinnetou. Jeho titulního hrdinu jste hrál celkem v jedenácti filmech. Máte některý z nich nejradši?

Nejzajímavější je podle mého názoru třetí, Vinnetou – Rudý gentleman. Vinnetou je totiž vlastně druhý, protože jako první jsme natočili Poklad na Stříbrném jezeře. Když mi v roce 1962 poslali jeho scénář, moc se mi nelíbil. O Karlu Mayovi jsem neměl ani ponětí a obrázek, který jsem měl o indiánech z amerických westernů, nebyl moc povzbuzující. A hlavně se mi nelíbil sám Vinnetou, nezdál se mi nijak vzrušující. Přitažlivější byl Old Shatterhand. Kdyby mě moje agentka nepřemluvila, asi bych svou osudovou roli nepřijal.

Zmínil jste americké westerny – jaký jste k nim měl vztah? Ty neslavnější jako V pravé poledne už byly v té době dávno na světě. Cítil jste je jako konkurenci?

Ve westernech je indián vždycky zlý muž – a Vinnetou je velký kladný hrdina. Filmů, kde jsou indiáni jako on, je málo a myslím si, že to není dobře. Westerny škodí ve vnímání indiánů jako etnika. Viděl jsem samozřejmě hodně westernů, ale myslím, že už vyšly z módy.

Kromě filmů jste hrál náčelníka Apačů také v televizním seriálu, na prknech letních amfiteátrů a ještě v roce 1998 v televizním filmu Vinnetou se vrací. Neměl jste ho někdy plné zuby? Nechtěl jste ho opustit a pokusit se o návrat k započaté kariéře? Začínal jste s Belmondem, Delonem, Brialym, s Bardotovou jste tvořili pár jako manekýni…

Od úspěchu se přece neodchází! Když jsem dostal nabídku na Poklad na Stříbrném jezeře, měl jsem slibně rozjetou kariéru hlavně v italském filmu, dokonce jsem byl italskými novináři vyhlášen nejlepším hercem roku. Ale úspěch Vinnetoua byl tak ohromný, že bych ho nikdy žádnou jinou rolí nemohl ani vyrovnat, natož zastínit.

Jak přijali fakt, že hrajete indiánského náčelníka, ve vaší rodné Francii?

Ve Francii Vinnetoua nikdo nezná, ten fenomén patří jen střední Evropě. Ale rozhodně mi nevadí, že je geograficky ohraničený – je tak velký, že se dá velmi dobře žít s tím, že nesahá do Francie a za moře. Zajímavé je, že ten úspěch neskončil, že Vinnetou má pořád své obdivovatele – viděl jsem tu dnes lidi všech věkových kategorií. Vždycky jsem měl teorii, že to vzniklo z poválečné potřeby kladného hrdiny, ale proč ta popularita trvá i v době spidermanů, to nevím…

Než jste se stal hercem, byl jste námořníkem a také jste bojoval v Indočíně. Určitě jste tedy byl v dobré fyzické kondici. Musel jste se přesto na Vinnetoua připravovat?

Ne, byl jsem tehdy opravdu ve formě, jen jsem se trochu učil jezdit na koni bez sedla.

Vám bylo v únoru osmdesát – kdy jste na koni seděl naposledy?

Jezdím tak jednou za čtrnáct dní.

Za roky natáčení se mezi herci jistě vytvořila mnohá přátelství. Trvají ještě některá?

Můj nejlepší přítel Lex Barker, který hrál Old Shatterhanda, je už bohužel dávno po smrti a všichni – pokud vůbec žijeme – jsme už velmi staří…Ale dodnes se někdy vídám s německým hercem Ralfem Wolterem, který hrál Sama Hawkinse. Je o tři roky starší než já.

Narodil jste se jako Pierre Louis Baron le Bris ve staré francouzské rodině, která dostala šlechtický titul od Napoleona. Jak rodiče přijali vaše rozhodnutí stát se manekýnem a později hercem?

Otec nebyl ani trochu nadšený. Ale jen do té doby, než jsem měl úspěch. Pak už na mě byl velmi pyšný a každému se chlubil, že je můj otec.

V jednom z vašich „ostatních“ filmů, rakousko-německoitalském akčním snímku Schüsse im Dreivierteltakt (Střelba ve tříčtvrtečním taktu) z roku 1965 jste hrál s českou herečkou Janou Brejchovou – pamatujete?

Ale samozřejmě! Ona měla za manžela českého režiséra, dost slavného, myslím. (Miloše Formana – pozn .red.) To byla nesmírně citlivá herečka i žena. Určitě ji pozdravujte: že ji líbám.