„Bude to jistě velmi emotivní setkání. Každý den si spolu telefonujeme a pořád se mě vyptává na cestu,“ říká jeho dcera Barbara, která se s rodinou vydala na čtyřdenní cestu Praha-Londýn, aby vzdala hold tomuto odvážnému muži, jenž před nedávnem oslavil neuvěřitelných sto let.
Dnes jejich rodina čítá se zachráněnými dětmi a jejich příbuznými několik tisíc členů. „Je větší, než bych si dokázala představit. S některými jsem se ve vlaku setkala poprvé, vlastně neustále potkávám nové sestry a bratry,“ usmívá se.

O vlacích z devětatřicátého se dozvěděla, až když její matka našla ony dnes již slavné dokumenty na půdě jejich domu, skoro padesát let poté. Původně to byla jen úřednická lejstra, která se později přetavila v neuvěřitelná dramata.

Pamětnice

Pamětnice s dobovými dokumenty

FOTO: Petr Horník, Právo

„O jejich významu jsem se přesvědčila, až když se setkal můj otec se zachráněnými dětmi.
Pro ně měl celý ten příběh enormně osobní rozměr. Byl součástí jejich historie, protože někteří třeba nevěděli, jak se vlastně do Británie dostali, na řadu věcí si ani nevzpomněli. Pro ně byl můj otec přímo odpovědný za kus jejich života,“ vysvětluje.

Se zachráněnými dětmi se osobně setkala později než její otec, neboť v roce 1988, kdy BBC pustila do světa onu novinářskou bombu, porodila první dítě a, jak sama říká, měla úplně jiné starosti. Příběh jejího táty a „jeho“ nových dětí tak nabral obřích rozměrů. Winton se stal zosobněním krystalického dobra.

To, co se svými kolegy dokázal, v Barbaře probudil obrovský zájem o historii. „Když jsem zjistila, v čem je můj otec zainteresovaný, uvědomila jsem si, jak moc je historie zajímavá, jak takové příběhy historii přepisují. Ale je jasné, že kdyby se nedožil tak vysokého věku, těžko by se z toho stala tak velká věc,“ hodnotí.

Cestující vlaku Winton Train

Cestující vlaku Winton Train v Praze

FOTO: Petr Horník, Právo

Tatínka vidí jako velmi chytrého člověka s empatií: „Není to příběh jednoho muže. On uměl ostatní přesvědčit, aby udělali něco odvážného a dostali ty děti pryč od nebezpečí. Byl zkrátka ve správný čas na správném místě. Ale taky klidně mohl jít domů a nedělat vůbec nic...,“ dodává.

Po svém otci zdědila nejen rysy v obličeji, ale i přesvědčení, že dobrými skutky může světu přispět každý. „Je důležité pomáhat a dívat se do budoucnosti. Je to otázka myšlení a toho být připravený někomu pomoci,“ nabádá s tím, že nechápe filosofii násilí a nenávisti.

„Je nesmírně důležité, aby se lidé snažili navzájem porozumět, i přesto že mají jiné zkušenosti a pocházejí z odlišných prostředí. V základu jsem si přece všichni rovni. Bylo by krásné, kdyby se k sobě lidé chovali slušně a s úctou,“ posmutněle podotkne.

Barbaru inspiruje i osobnost Václava Havla. Jeho osobnost inspiruje i Barbaru: „Osobně ho neznám, ale je to jeden z mých hrdinů. Je to neobyčejný člověk, ale to nemusím říkat já vám. Dívá se na věci z citlivé a hluboké perspektivy, což je v politice poměrně neobvyklé. Každý, kdo chce být dobrým politikem, by se od něj měl učit.“