Je jistě dobré, když prázdninovou zábavnost shakespearovského repertoáru obohatí závažnější titul, ale jen tehdy, nabídne-li inscenace divácky přitažlivé a smysluplné přečtení Shakespearova textu. To se bohužel v případě Spišákova Macbetha nestalo. A to i přesto, že inscenátoři přesadili příběh ze skotského dávnověku do současnějších kulis.

Shakespear 21. století

Místo skotských kiltů maskáče a kanady, Macbeth a Banco smývají prach a krev ve sprchách, trojice čarodějnic s kýbly a v gumových rukavicích je čímsi mezi bezdomovci a úklidovou četou a z kouře jejich věšteckého kotle se noří portréty tyranů od Hitlera přes Stalina, Gottwalda až po Saddáma Husajna…

Jinak se ale na scéně recituje text (bohužel přečasto s prabídnou českou i slovenskou artikulací), provolává se „hurá“, máchá se dýkou i pistolí, pláče se a běduje a divadelní krev hojně teče po rukou, tvářích i stěnách. Ale to je tak asi vše.

Macbeth Milana Ondríka je solidní studií rozkládající se mužské slabosti, ale o motivech jeho chorobné touhy po moci se nedozvíme nic. A zdůvodnění nenajdeme ani u bezvýrazné Lady Macbeth Veroniky Freimanové (s „odskokem“ do Lady Macduff, jež jako by paní Macbethové z oka vypadla).

O mnoho lépe nedopadl ani přehrávaný Macduff Ladislava Freje, který vaří z vody, protože jeho hrdina nemá zaděláno na post Macbethova protihráče. Jak také, když se tu o skutečných vztazích mezi postavami moc mluvit nedá. Škoda prohrané šance. Vždyť právě Macbeth nabízí v dnešních souvislostech lákavé možnosti výkladu.

Co na diváky ještě čeká

Od 1. září se na Hradě uvedou poslední tři reprízy Veselých paniček windsorských, které slavnosti definitivně uzavřou.

V pondělí se ale nabízí ještě ojedinělá možnost zhlédnout provedení Snu noci svatojánské s hudbou Felixe Mendelssohna Bartholdyho v podání Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši, herců Sabiny Laurinové, Oldřicha Víznera, Ivany Jirešové, sopranistky Kateřiny Kněžíkové a dalších umělců v režii Tomáše Šimerdy, a to v zahradě u terasy Jízdárny Pražského hradu.