Boris Michajlovič Šapošnikov (1882–1945) sloužil už šestnáct let v armádě a velel 16. granátnickému Mingrelskému pluku. V prosinci 1917 se stal voleným velitelem kavkazské granátnické divize. Tehdy jistě netušil, že se stane náčelníkem generálního štábu v době, kdy bude Sovětský svaz přijímat strategická rozhodnutí v nejkrutější válce, která se kdy ve svazových státech vedla.

Isajev připomíná třídílnou Šapošnikovovu práci Mozek armády věnovanou v letech 1927–29 úloze generálního štábu, ekonomickým a politickým otázkám vedení války. Je to strhující čtení podávající jedinečný obraz, v němž se změnil poměr sil ve Velké vlastenecké válce.

Škoda jen, že se autor v případě Šapošnikova soustředil jen na toto období. Jako náčelník generálního štábu se v letech 1937–40 podílel i na plánování a provedení agrese vůči Polsku, Pobaltí a Finsku. Isajev tak mohl vytvořit objektivnější a cennější práci.