O seriálu jsme hovořili s Magdalenou Dietlovou.

Na pokračování Nemocnice jste sice dohlédla, ale spíš z dálky. Při natáčení vás tvůrci seznámili s pracovními sestřihy, ale ukázku dokončeného seriálu jste viděla teprve nedávno. S jakými pocity očekáváte premiéru?

Těším se, ale mám trému. Vždycky mám trému a vždycky myslím na Jaroslava, co by na to či ono řekl. V dialogu, v určité situaci, hlavně na začátku. Pak mě ale děj pomalu vtáhne a je ze mě obyčejný divák.

Seriál se stal populární doma i v zahraničí, hlavně v Německu. Určitě už tehdy přicházely návrhy, aby vzniklo pokračování. Jak na ně váš manžel reagoval?

Živě si pamatuju, že na podobné otázky s úsměvem odpovídal, že ani kráva se nemá dojit na und, neboli nadoraz. A dodával, že proto též nechal umřít doktora Štrosmajera, bez něhož by ani jeho, ani diváky, pokračování netěšilo. Ale když jsem se ho jednou sama zeptala, proč to tak udělal, smál se mi, jak jsem si mohla nevšimnout mladého doktora Peterky, kterého hrál Oldřich Kaiser, a kterého si chytře pro případné pokračování příběhu do role ironického glosátora nachystal.

Žádnou konkrétní nabídku, která by přišla za jeho života, si nevybavuji. Krátce po jeho smrti přišly dvě po sobě - obě z Hamburku. Bylo to na mě asi moc brzo. Vůbec jsem si nedovedla představit, že nějaký nový, možná dokonce německý autor bude v Jaroslavově příběhu pokračovat. Tehdy jsem práva neprodala.

Vy jste nejdřív odmítla i nápad navázat na seriál po dvaceti letech. Co vás definitivně přesvědčilo?

Tentokrát přišel v úplně jiné situaci. Tolik se od té doby změnilo, tolik seriálů se na nás mezitím z obrazovky nahrnulo, že nabídka Borka Severy mi přišla po tolika letech spíš jako pocta původnímu autorovi. Stejně jsem si ale vzala čas na rozmyšlenou. Definitivně mě nakonec přesvědčil dvěma argumenty. Že téměř všichni herci z původních dvaceti dílů jsou živí a zdraví a mají do pokračování chuť a že jméno případného autora bude se mnou konzultovat. Sešla jsem se scenáristou Janem Otčenáškem a všechno, co jsem mu chtěla říct, jsem mu řekla. Pak jsem ho zahrnula otázkami, na které mi dlouho a trpělivě odpovídal. Po té schůzce jsem se velmi uklidnila. Získala jsem pocit, že Jaroslavův příběh je v dobrých rukou, a tudíž ani jeho postavy snad nebudou strádat.

Jako nejpřirozenější řešení by mi připadalo, kdybyste napsala pokračování sama. Máte přece zkušenosti scenáristky a práci svého manžela znáte velmi dobře. Uvažovala jste o tom?

Ne. Napsat seriál není totéž jako napsat jednu hru. Chce to vypravěčský talent a dokonalou znalost scénáristického řemesla. Jaroslav vždycky říkal, že televizní seriál je i pro zkušeného dramatika velmi specifická disciplína. On ji měl moc rád.

Také těch seriálů napsal hodně. Byl to vlastně on, kdo v Československé televizi tento žánr vytvářel. Který z jeho seriálů jste si nejvíc oblíbila vy?

Mám ráda Píseň pro Rudolfa třetího, Písaře, Nemocnici a snad nejvíc černobílého Alexandra Dumase. Je tam hodně o psaní jako o řemesle, Jaroslav si tam řekl dost věcí, které prostě chtěl sdělit...

Rádi je mají i ostatní diváci a není jich málo. Například reprízu Nemocnice teď sledovala zhruba polovina publika. To je mimořádný úspěch. Podobně populární jsou ale i další československé seriály. Jak si to vysvětlujete?

Víte, lidi se rádi znovu dívají na to, při čem jim jednou bylo dobře. Ať se poměry kolem nich mění jakkoliv. Myslím, že vyprávění na pokračování je oblíbeno od nepaměti. A pokud má divák tam někde vzadu vzpomínku, že ho ten či onen příběh kdysi dojímal, rozesmával nebo napínal, tak ho chce vidět znovu. Aby si ověřil, jestli ho bude bavit i teď.

Prostředí nemocnice, které si Jaroslav sám našel, ho inspirovalo rozhodně víc než jiná, která mu byla Československou televizí vnucována. S gustem se na to psaní připravoval, dost se s tím příběhem natrápil a připadalo mu jako zázrak, že se celý ten projekt uskutečnil. Tak enormní zájem publika ale nečekal a neuměl si ho vysvětlit ani on sám. Dokonce ho považoval za nespravedlivý. Domníval se, že všechny své příběhy píše se stejným nasazením. Což ovšem neznamená, že ho ten úspěch netěšil.

Před novým uvedením některých starých seriálů se rozpoutaly diskuse, jestli je dobré je dnes vysílat, či ne. Objevily se mezi tím i kritiky práce vašeho manžela. Vnímáte je, nebo je to pro vás už uzavřené období?

Vnímám všecko, co se týká Jaroslavovy práce. Vím přesně, jak, co a proč kdysi vznikalo, a  právě proto je mi dost jedno, kdo o tom co píše nebo říká. Uzavřené období to ale pro mě zdaleka není. Už proto, že stále nacházím v jeho šanonech příběhy, které napsal a které z nejrůznějších důvodů nikdo nikdy nerealizoval.

Po svatbě s Jaroslavem Dietlem pro vás najednou v televizi už nebylo místo, a tak jste se věnovala hlavně rodině. Dnes vedete společenský časopis Xantypa. Kdyby se objevila příležitost, vyměnila byste ho za práci pro televizi?

Tenkrát se mi po televizi moc stýskalo, byla jsem toho upřímně nešťastná a Jaroslav taky. Možná proto mě tak rychle a silně vtáhl do všeho, co dělal. Dnes už bych neměnila. Časopis a moje velká rodina vyplňují mé současné dny vrchovatě. Xantypa je moje poslední dítko. Je jí teprve osm, co nevidět přijde puberta, a tak si myslím, že mě ještě chvíli bude potřebovat.