Jak to přišlo, že jste teď tak vytížený?

Ne že bych si to naplánoval. Připravujete nějaký film, a než producent sežene peníze, nabídne vám někdo něco jiného. Tak se to u mě seběhlo. Dělal jsem pro televizi Dívku a kouzelníka, do toho T. M. A. a Habermannův mlýn. Neměl jsem dva roky dovolenou. A mně bude v září pětasedmdesát, já nejsem žádný mladík. Měl bych sedět v parku na lavičce a krmit vrabce. Na druhé straně si uvědomuji, kolik lidí by dalo nevím co za to, aby mohli tolik pracovat.

Už se vám to někdy takhle sešlo?

Jen jednou jsem točil dva filmy najednou, Panna a netvor a Morgiana, a dostal jsem infarkt. A to mi bylo čtyřicet.

Jak jste přišel na téma hororu T. M. A., který měl premiéru na karlovarském festivalu?

Z velké části se odehrává ve třicátých letech v Německu. Tehdy přišel od Goebbelse a dalších nacistických pohlavárů příkaz, že se německá rasa musí očistit od duševně nemocných Němců. Mám v tom filmu dům, kde esesáci zabíjeli děti s Downovým syndromem.

Záběr z nového Herzova filmu T.M.A

Záběr z nového Herzova filmu T.M.A.

FOTO: KVIFF

To tam hrají takto postižené děti?

Ano, pětadvacet. Byly naprosto skvělé, citlivé, chápající, nadané. Jedna dívka z nich už napsala tři knihy, z nichž jedna byla přeložena do angličtiny. Neznají nenávist ani závist. Jsem šťastný, že jsem je poznal a že jsem s nimi mohl dělat.

Jak si jinak vybíráte herce pro své filmy? Vy jste vlastně pro film objevil takové hvězdy, jako je Iva Janžurová nebo Dagmar Veškrnová.

Ano, mívám šťastnou ruku. Třeba v televizním filmu Dívka a kouzelník hrála vedle Ivana Trojana mladičká Veronika Kubařová. To je podle mého názoru vynikající herečka. Snad dostane šanci. Ve filmu T. M. A. hraje hlavní roli dosud neznámý Ivan Franěk, který žije a hraje ve Francii. Vedle něj se objeví Lenka Krobotová, která jako 14letá hrála ve třídílném televizním Mozartově životopisu rakousko-italské produkce Mozartovu sestru. Pěkně hraje na klavír a je to výborná herečka.

Mám pár svých herců, například Andreje Hryce nebo Radka Holuba a Báru Hrzánovou. Ta ve filmu T. M. A. sice roli nemá, ale moc mi pomáhala s dětmi s Downovým syndromem, protože s nimi má zkušenosti a děti ji znají. V jednom záběru se i objevila.

Patřil k vašim oblíbencům i Rudolf Hrušínský, který exceloval ve Spalovači mrtvol?

Víte, že to vůbec nechtěl hrát? Přečetl si můj pečlivý technický scénář a nelíbilo se mu, že tam je mnohem víc záběrů než obvykle a jsou hrozně krátké. „Já tam nemám co rozehrát,“ namítal. Věděl jsem, kam chodívá s kamarády na pivo, a otravoval jsem ho tam každý večer a nedal mu pokoj, dokud nesvolil. První tři dny natáčení byl nevrlý, ale pak tomu přišel na chuť, začalo ho to bavit a nakonec jsme se skamarádili.

Ředitel České filmové a televizní akademie Petr Vachler a režisér Juraj Herz (vpravo)

Ředitel České filmové a televizní akademie Petr Vachler a režisér Juraj Herz (vpravo)

FOTO: Stanislav Dvořák, Novinky

Kdy jste přišel na chuť hororům?

V dětství. Hrozně moc jsem četl, už ve druhé třídě jsem se začal špatně učit, protože jsem pořád četl, a to se se mnou táhlo celou školní docházku. Jako dítě jsem se dostal k pohádkám Wilhelma Hauffa, které jsem četl německy. Pamatuji si na tu první o useknuté ruce. To mě chytlo. Když jsem pak byl starší, pustil jsem se do E. A. Poea a J. Arbese.

 

Jsem jeden z mála, který má u postele bibli a taky ji čte. A docela mě děsí. Kam se hrabe kterýkoli horor na Starý zákon,Juraj Herz

Takže když se vás ptali, čím chcete jednou být, říkal jste tvůrcem hororů?

Jako režisér jsem původně chtěl dělat komedie, v nichž bych také hrál. Pokud možno hlavní roli. To jsem si ale rychle rozmyslel. Když jsem v roce 1968 natočil Spalovače mrtvol, poznal jsem, že to je moje parketa. Hned jsem měl připravené další čtyři hororové filmy, většina byla od Ladislava Fuchse. Jenže přišel zákaz, a protože jsem nechtěl točit politické filmy, zbývaly pohádky. A to byl další průšvih, protože z nich děti s pláčem utíkaly z kina. Panna a netvor i Deváté srdce získaly na dvou různých festivalech hlavní ceny. Ovšem nikoli v soutěži dětských filmů, ale hororových.

Jak posuzujete současnou úroveň hororu ve světě?

Protože mě pořád zvou do porot na festivalech hororových filmů, tak je znám docela dobře. Naposledy mě zaujal španělský psychologický horor Sirotčinec. Později jsem se dozvěděl, že se stal nejnavštěvovanějším španělským filmem v dějinách Španělska. Vynikající byl i španělsko-americký horor Ti druzí s Nicol Kidmanovou v hlavní roli. Pak jsou takzvané splash-horory, kde jde hlavně o to, aby tam stříkala krev a šokovalo to. Naštěstí se od toho ustupuje a převahu mají psychologické horory, kde jde ještě o něco jiného.

Splnilo se vám mimochodem přání, abyste režíroval sám sebe?

Ano, v komedii Kulhavý ďábel, ale vůbec to nedopadlo tak, jak jsem si představoval. Mělo to být o ďáblových neřestech, ale tři týdny před natáčením mi veškerou neřest vyškrtli. Nechtěl jsme to pak točit, ale už byly dekorace, kostýmy, byl to celkem drahý film, a tak jsem ho natočit musel. Nemám ten film ale rád, protože vím, jaký měl být, ale nebyl.

Jak to máte se scénáři? Je to tak, že když chcete natočit dobrý film, musíte si ho i sám napsat?

Ne. Cítím se režisérem, ne scenáristou. Musel jsem si ale přepsat všechny scénáře, které jsem točil. Například scénář Spalovače mrtvol od Ladislava Fuchse, který ani neměl tušení, co to je film, jsem přepisoval dva roky. Scházeli jsme se každý týden.

Byl to případ Habermannova mlýna, který právě točíte?

Ano. Točíme snad devátou verzi.

To ale horor nebude.

Jak se to vezme. Bude to film podle skutečné události, který nebude zrovna příjemný pro Čechy, protože to nebude o tom, jak byli Němci odsunuti, ale o tom, jak byli po skončení války vyhnáni. Ještě než přišly Benešovy dekrety. Bude to rodinná sága z období mezi lety 1937 až 1945.

V té době jste s Němci zrovna nejlepší zkušenosti neměl.

Samozřejmě že jsem z koncentráku měl s Němci špatné zkušenosti. Není ale Němec jako Němec. Otec, který byl v Kežmarku lékárníkem a měl všechny školy německé, mi vštěpoval, že Němci nejsou jenom národem Hitlera, ale i Goetha a Schillera. A naše rodinná historie to i potvrzuje. My jsme byli pokřtění, takže nás chvíli nechali na pokoji, ale potom jsme se dozvěděli, že jdou i po nás.

Blízko Kežmarku byla čistě německá vesnice, a tam nás schovali. Celá vesnice o nás věděla, hrál jsem si tam venku s dětmi. Asi po třech týdnech jsme dostali z Kežmarku vzkaz, že je všechno v pořádku, ať se vrátíme. To ale nebyla pravda a ihned nás odvezli do koncentráku. Byli jsme každý v jiném táboře, ale naštěstí jsme já i rodiče přežili. Chtěli jsme po návratu Němcům, kteří nás ukrývali, poděkovat, ale ta vesnice už neexistovala. Všichni byli vyhnáni, možná bývalými gardisty, kteří nás zatýkali a z nichž se později stali partyzáni.

Poznamenala vaše dětská zkušenost to, že točíte filmy, jaké točíte?

Ne. Musím říct, že daleko horší zkušeností než koncentrák, který jsem přece jenom viděl dětskýma očima, byla padesátá léta, kdy jsem byl na vojně. Šest mých kamarádů spáchalo na vojně sebevraždu.

Setkával jste se s antisemitismem?

Pouze ze strany šéfů barrandovského studia, hlavně od ředitele Purše.

Juraj Herz přijel na festival do Zlína se svou manželkou Terezou Pokornou

Juraj Herz se svou manželkou Terezou Pokornou

FOTO: Filmfest

Patřil jste mezi tvůrce slavné nové vlny českého filmu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Já jsem ale do té party moc nepatřil. Znal jsem jedině Jaromila Jireše, se kterým jsme dva roky chodili na vojenskou přípravu. On mě vlastně mezi ně prosadil. Já jsem totiž neměl FAMU, ale loutkařinu, a tak mě mezi sebe moc nechtěli.

Přesto jste s nimi natáčel Hrabalovy povídky, z nichž pak vznikly kultovní Perličky na dně.

Jenže já jsem si vybral jednu Hrabalovu povídku, která vyšla na víc než půl hodiny, takže se tam nedostala. Nakonec jsem byl rád, protože na Perličky na dně se diváci zrovna nehrnuli, kdežto moje Sběrné surovosti se promítaly před nějakou německou detektivkou, na kterou lidi chodili.

Jak jste se vůbec dostal od loutkařiny k režii?

Původně jsem se v Bratislavě hlásil na herectví, ale nevzali mě, protože na konci padesátých let byly v kurzu úplně jiné typy. Zkusil jsem to tedy v Praze na Loutkářské fakultě DAMU. Po absolvování jsem nastoupil do divadla Semafor. V té době mě obsadil Zbyněk Brynych do jednoho svého filmu a potom jsem mu dělal asistenta režie u filmu Transport z ráje. Asistoval jsem i Jánu Kadárovi u filmů Obžalovaný a Obchod na korze. Kadár pak na Barrandově prosadil, abych mohl samostatně režírovat.

Juraj Herz točí nový horor.

Juraj Herz při natáčení

FOTO: František Kšajt, Právo

Byla z vašeho pohledu ta šedesátá léta opravdu zlatá, jak se traduje?

Ne, byla rezatá. Byl to neustálý boj o každou větu ve scénáři, a protože jsme nenatočili přesně to, co jsme odevzdali, tak jsme pak zase bojovali o to, aby to všechno nevystříhali. Mně něco vystřihli z každého filmu. Vždycky jsem měl připravené tři čtyři scénáře a pokaždé mi neomylně schválili ten nejhorší. Na druhé straně tehdy vznikly filmy, které by asi jindy nevznikly. Evald Schorm a Honza Němec se věnovali filmům, které měly politický nádech, mě to nezajímalo, já jsem šel jinou cestou. Proto jsem se necítil členem té party.

Neoslovují vás politická témata, protože vás politika nezajímá, nebo jste se v minulé době chtěl vyhnout problémům?

Jednak jsem se chtěl vyhnout problémům, jednak mě to táhlo k hororu. I když jsem se politickým tématům vyhýbal, stejně jsem šel z jednoho zákazu do druhého. Po Morgianě jsem neměl dva roky točit, protože řekli, že to je sadomasochistický film. Totéž bylo po Strace v hrsti, která šla rovnou do trezoru. V době zákazu jsem na Barrandově objevil scénář Jaromíry Kolárové o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové Zastihla mě noc. Zajímalo mě natočit atmosféru koncentráku, kterou jsem zažil. Myslím, že se to povedlo. Vynikající hudbu k tomu napsal Michael Kocáb.

Je pravda, že jste se kvůli tomuto filmu soudil s americkým režisérem Spielbergem?

Nakonec nesoudil. Šlo o scénu z koncentráku, kterou jsem jako dítě sám v Ravensbrücku zažil. První den v táboře nás svlékli a nahnali do sprch. Dospělí začali strašně panikařit, tehdy už se vědělo, co se děje v takzvaných sprchách. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že v místnosti jsou skleněná okna, která by bylo snadné rozbít, takže to nemohla být plynová komora. Po chvilce ze sprch vystříkla voda a všichni lidé ječeli, že to není plyn.

Tahle scéna se objevila ve Spielbergově Schindlerově seznamu. Ale já jsem ji natočil osm let předtím se ženami ve filmu Zastihla mě noc. Spielberg tu scénu zkopíroval záběr po záběru. Kontaktoval jsem se s americkým právníkem a on mě ujistil, že bych žalobu stoprocentně vyhrál, ale musel bych do toho investovat tak 200 tisíc dolarů. A ty já neměl, tak jsem to vzdal.

O politiku se nezajímáte ani jako občan?

Politika mě jenom rozčiluje, rozčilovala mě i v Německu, kde už jsem nevěděl koho volit, a tady je stejná situace. Daleko víc než politika mě ovšem zajímají otázky náboženství a ateismu. Každá druhá kniha, kterou čtu, je na tohle téma. Jsem jeden z mála, který má u postele bibli, a taky ji čte. A docela mě děsí. Kam se hrabe kterýkoli horor na Starý zákon. A ten nejkrutější a nejnesmiřitelnější tam je Bůh. A takového převzali křesťané.

Strašně rád o tom diskutuji s knězi, které po třech čtyřech hodinách zničím. Jeden říkal, že hned, jak bude doma, se na některé pasáže v bibli podívá, protože ještě nikdy nemluvil s laikem, který by o ní tolik věděl.

V čem podle vás spočívá škodlivost náboženství?

To by bylo strašně dlouhé povídání. Nedávno jsem se setkal s jedním dominikánským mnichem. To jsou ti, kteří začali s upalováním, nebyli to jezuité. Dva jejich příslušníci napsali knihu Kladivo na čarodějnice. To byl asi po 300 let návod na mučení a upalování. Dnes tady normálně působí, mají své internetové stránky.

A jak církev získala majetek? Copak kostely budovali kněží nebo na ně dal peníze Vatikán? Ne, to byly peníze obyčejných lidí, kteří si museli kupovat odpustky. Stačilo se podívat na jinou ženu a už měl člověk propadnout peklu. Takže si lidé předpláceli na roky dopředu. Pak ale přišel druhý papež a prohlásil je za neplatné a šlo to znovu. Jediný, který chtěl křesťanství změnit, byl Jan Pavel I. A ten po 33 dnech v úřadě za podivných okolností zemřel.

Jsou snad na tom jiné církve lépe?

Ne. Luther byl podle mě primitiv a antisemita. Podobné to je i s židovským náboženstvím, je v něm spousta pokrytectví. Já nevěřím ani dalajlamovi. Jeho náboženství je stejně pokrytecké jako kterékoli jiné. A vůbec nejstrašnější jsou sekty. To jsou jen továrny na peníze a zničení lidí.

Myslím, že by se o tom mělo víc mluvit a psát. Je zajímavé, že třeba ve veřejnoprávním rozhlase je náboženské vysílání, ale kde máme možnost se veřejně vyslovit my, ateisté? Říká se, že Čechy jsou nejateističtější země, ale jděte si na tohle téma koupit knihu. Prakticky všechny mám z Bavorska, které je jinak velice katolické.

Jak se vám v Německu žilo?

Žil jsem tam od roku 1987 dvanáct let. Strašně mě to tu už štvalo. Zakázali film Straka v hrsti, zamiloval jsem se do Terezky a chtěl jsem začít úplně od začátku. Vůbec těch let nelituji, byly to dobré roky, pořád jsem měl práci, hodně jsme jezdili po světě. Byli jsme často v Americe, točil jsem i pro Francouze, Italy. Bydleli jsme v Mnichově v krásné vilové čtvrti, narodila se nám tam dcera.

Tereza Pokorná je vaše druhá manželka, že?

S první manželkou jsem se seznámil na vysoké škole, bylo mi jednadvacet. Tři roky jsme spolu chodili a než jsem měl jít na vojnu, tak jsme se vzali. Když jsem přišel z vojny, narodil se mi syn. Dokud jsem hrál v Semaforu nebo dělal na Barrandově asistenta, bylo to mezi námi dobré. Když jsem začal točit samostatně a stal se takříkajíc generálem, začaly mezi námi neshody. Čekal jsem, až syn dostuduje, a ukončil jsem to. To už jsem taky poznal Terezku.

Kolik je vaší dceři Annellii a co dělá?

Jednadvacet a na rozdíl ode mne – byl jsem hrozně špatný žák, který několikrát propadal a dostával dvojky z mravů – má pořád samé jedničky. Až mě to zlobí. Momentálně studuje v Praze hotelový management. Jdou jí výborně jazyky, od dětství mluví česky, německy a anglicky, ve škole se naučila francouzsky, měla přítele Itala, takže umí i italsky, přibrala španělštinu… Navíc je moc hezká, třebaže má dost i ze mne.