Po válce dospěl k málomluvnému, uvážlivému verši, jenž byl později definován jako čtvrtý versifikační systém literární polštiny. K jeho stěžejním tématům patřila a patří válka, kterou prožil jako partyzán a v níž přišel o staršího bratra, rovněž nadějného básníka. V divadelních hrách zobrazuje a analyzuje především vnitřní neklid současného člověka. Význam jeho dramatické tvorby je srovnáván s Beckettovým a Ioneskovým. Oblíbenec mládeže, jenž dokáže odpovědět na otázky, které jí zapomněli zodpovědět rodiče. Nejvýznamnější měšťan slezské Vratislavi, držitel čestné permanentky do zdejší ZOO. 

Druhá světová válka vypukla, když vám bylo osmnáct let. Vy sám na to někde vzpomínáte slovy: Válka začala, když se mamince připálila višňová zavařenina. Již v roce 1941 jste se stal členem partyzánského oddílu a válka vás poznamenala na celý život. Naše generace sice žádný válečný konflikt nezažila, vyrůstali jsme však v atmosféře studené války, ve škole nás strašili Reaganovými atomovými bombami a doma nám dědečkové vyprávěli o bojích s fašisty. Válku jsme vnímali jako reálné nebezpečí. Pro dnešní školáky už asi válka nic reálného nepředstavuje. V jedné básni jste napsal: Zapomeňte na nás, na naši generaci. Nemáte pocit, že dnešní nejmladší generace na vaše válečné zkušenosti a útrapy již opravdu zapomněla a nijak je nereflektuje?

Ve vědomí mých vnuků po tamtěch hrozných věcech zcela jistě nezůstaly žádné stopy, válka se k ním vrací spíše v podobě filmových záběrů, jako deník nebo vzpomínky dědečka a objevený rukopis mrtvé tetičky, která rovněž bojovala v partyzánském oddílu. Mohlo by se zdát, že bychom mladým lidem měli všechny tyto věci přímo vnucovat, aby věděli, co se tady kdysi stalo. Nejsem si však jist, zda je to nutné.

Jistě, měli by vědět, proč k tomu vlastně došlo, jakou roli sehrál Hitler, jakou Stalin, ale celou psychiku partyzána, člověka z koncentračního tábora, člověka mučeného gestapem, není třeba oslavovat. Existuje takzvaný mrtvolný jed. A naše generace byla tímto jedem skutečně nakažena, protože jsme často obcovali se smrtí.

Jistě, každý jiným způsobem, já jsem byl například partyzán, moje psychika reagovala specificky. Partyzán byl přese všechno svobodným člověkem, na druhou stranu třeba obyvatelé měst byli lidmi vydanými všanc. Nemusíme tady připomínat, co většinou potkalo vězně v koncentračních táborech.

Básník Tadeusz Borowski byl vězněn v koncentračním táboře, básník Kamil Baczyński zemřel v době, když jsem se já připojil k partyzánům. Tak rozdílné zkušenosti! Z toho vyplývá, že neexistuje a ani nemůže existovat jakási jednotná psychika mé válečné generace - v Polsku nám říkají generace Kolumbů.

Generace odbojářů může mládež s těmito zážitky seznamovat, měli by jistě znát historii, stejně jako já vím, kdo byl Caesar, proč začaly punské války a tak dál. Nesmíme však na mládež přenášet naše temná duševní válečná břemena, nesmíme je nakazit oním mrtvolným jedem. Informovat, neinfikovat!

Bohužel, od skončení druhé světové války se na mnoha místech planety dál bojovalo a dodnes bojuje. To, co jsme kdysi zažili my, zažívají dnes znovu tisíce jiných mladých lidí. V souvislosti s tím bych chtěl říci, že mám pocit, že žijeme v době velkých porážek humanistů a spisovatelů. Když zvolal kdysi Zola Žaluji!, celá Evropa jej poslouchala. Později se podařilo ještě několik protestů.

Dnes může stovka významných spisovatelů podepsat petici proti válce a nikdo si to ani nepřečte. Od přírody jsem optimista, ale z toho, co kolem sebe vidím a cítím, je mi někdy smutno. Mám pocit, že skrze mě dál žije něco z 19. století. Píšu stále perem, nemám psací stroj ani počítač, nechtěl jsem mít vlastní internetovou prezentaci. Celá futurologie je omyl (smích) ! Ale možná se pletu já a vaše generace skutečně vytvoří onen skvělý, bezvadný svět! 

Máte tedy pocit, že je společenský vliv básníka menší než v dobách vašeho mládí?

Básník měl vliv v dobách Goethových a Mickiewiczových. Později měli vliv pouze političtí autoři, například Majakovskij, Jevtušenko. Ale básník typu Rilkeho s jeho Elegiemi z Duina ? Zde nemůže být o vlivu vůbec řeč! Kdo je kdy četl a kdo je čte dnes? V Polsku možná dvacet nebo třicet lidí. Skutečná básnická metafyzika či mystika nemůže mít žádný větší vliv. 

I o vás však říkají, že jste básníkmystik.

To zcela určitě nejsem. Ani moc neobcuji s anděly. Napsal jsem o nich asi jenom dvě básně. Můj přítel, velký malíř Jerzy Nowosielski říkává, že některé jeho obrazy jsou ve skutečnosti subtilní andělské bytosti, které se vtělují do jeho pláten. Celé hodiny jsme proseděli u piva a já ho poslouchal, jak hovoří o těch andělských zástupech.

Jednou mu říkám: Ty o nich mluvíš tak krásně, ale já na ně nevěřím. Vracíme se pak domů a já zase říkám: Ty potkáš za rohem trafiky anděla a já ožralého chlapa s fialovou tváří. To je přeci nespravedlivé! Čím to asi je? Asi Milostí...

Dnes jsou vůbec v módě andělé a také hovory s kameny. Kamínky se zahřívají v dlaních, nosí v kapse, na kamínek se klepe. Ve vratislavském muzeu budu mít instalaci - na bílý tácek položím malý černý kamínek a pod něj připíši komentář, protože dnes musí výtvarník vždycky napsat komentář. Dílo samo o sobě za moc nestojí, ale komentář, to je často velká filosofie!

Díra už propříště není obyčejná díra, je to metafyzická díra! Já tedy ke své instalaci dopíši: Básníci, nechte mě na pokoji! Ten nápis bude metrový, velikánský. Původně tam mělo stát: Básníci, vyserte se na mě!, ale přemluvili mě, abych to s ohledem na dobrou pověst muzea změnil. Já ve skutečnosti proti kamenům ani andělům nic nemám, ale ty motivy jsou prostě nadužívány. 

Mluvíme tady o andělských bytostech, ale o vás se říká, že kromě jevů navýsost nemateriálních máte rád věci velice hmotné, například chleba se sádlem nebo hrachovku. Je to ale prý i výraz vaší známé skromnosti a šetřivosti.

Ne. Já nejsem skromný ani šetřivý člověk. Tohle jídlo jím, protože je velmi zdravé. Mnohém zdravější než jídlo u McDonalda. A proč ta hrachovka? Když jsem odešel 15. srpna 1943 k partyzánům, zavolal velitel na kuchaře: Sfingo, dej mu talíř hrachovky, ale hustou, ode dna, protože přišel z města, tam jsou všichni podvyživení. Nikdy nezapomenu na tu chuť, ani na ten dialog.

Mojí skutečnou láskou je však kroupové jelito! Jednou v Berlíně říkám příteli, že bych si dal blutwurst se zelím, a on mě zavedl do nějaké indické vývařovny s oblaky kouře a vůní. Utekl jsem. Máme přeci svoje národní jídla, proč bychom měli jíst něco jiného?

Je to přirozené. Nesmím jíst maso, ale mám rád ryby. Mám rád houby. Mám rád fazole. Dokonce jsem napsal elegii Fazolová polévka pro mého srbského přítele Vaska Popu. Je o debatě dvou básníků, kteří se baví o výborné fazolačce, ale všichni ostatní kolem si myslí, že hovoří o konci poezie.

Takže vidíte, že mám svoje gastronomické záliby. A nemusí to být zrovna šampaňské a kaviár, jako v amerických filmech. Tyto národní krmě jsou sice prosté, to však neznamená, že jsou sprosté.

Všechno je to složitější. To je jeden z důvodů, proč miluji Mickiewicze, jehož považuji za svatého polské literatury. Šedesát let visí jeho podobizna v mé pracovně. Vím, že Slowacki byl rovněž velký básník, ale já ho prostě nemám rád. A proč Mickiewicz? Protože v Panu Tadeáši, jako polský Homér, popsal bigos (národní polské jídlo ze zelí - pozn. B. T.), popsal přípravu kávy, popsal, jak se sbírají houby...

Bez toho by ta poéma nebyla úplná, ani tak skvělá. A to nemluvím o Jankelově koncertu. Ale nesmíme zapomenout na polské dršťky! Jeden můj italský přítel mě pozval na italské dršťky. Představte si, že oni to dělají z drůbežího masa! Pro Poláka je to urážka! 

Takže se ukazuje, že nejdůležitější vlastností Różewiczowy tvorby je skutečně spojení realismu a oduševnělé básnické metafory, jak o vás napsal jistý kritik.

Vzpomínám si na jeden večer s režiséry Jarockým a Grotowským. Grotowský v té době žil jako asketa. Přesto tam tehdy snědl půl kila domácí klobásy! Já mu říkám, pane Jurku, vždyť vy jste už skoro v mystické fázi a jíte uzeniny? Nemohl si prostě pomoci, taková to byla lahůdka!

Mám za to, že pro nejspirituálnější, metafyzické a mystické hnutí musí existovat nádoba. Pokud nebude tělo, nebude slovo. Kulhám celý život na realistickou nohu. 

Tak jako v jídle, i v poezii upřednostňujete formální jednoduchost a stručnost. Traduje se o vás historka, že jste kdysi zavítal do jistého hornického města, kde postavili nejvyšší komín v Polsku. Jel jste tam prý jenom proto, abyste ten obrovský komín popsal co nejméně slovy.

Ano, to je pravda. Chtěl jsem napsat nejkratší báseň o nejvyšším komínu. Nepovedlo se. Byl to takový experiment v době, kdy Przyboœ říkával: Ach, Bože, ten Galczyński, co pořád má s tím stříbrným měsícem, vždyť je to takové vyčpělé.

Já jsem se o tom bavil s Borowskim a říkám mu, víš Tadzio, i dnes můžeš napsat báseň o měsíci, a napsal jsem pak tu krátkou báseň Měsíc svítí, osm veršů. Vznikla vlastně jako cvičení. Sám jsem si dával domácí básnické úkoly, které jsem pak řešil. Pro mystiku musí být člověk obdařen Milostí. Jaký já jsem mystik (vstává od stolu), když si takhle povytahuji padající kalhoty! 

Sám jste se teď k mystice vrátil, takže ještě jedna otázka z rodu těch "mystických". Prožil jste dlouhý život. Myslíte si, že je dlouhověkost klíčem k takzvanému Tajemství?

Tím klíčem je hrachovka!