Bruno si střílí z naší touhy po slávě

Naše zpátečnictví nasvěcuje především střetem se sexuální orientací právě rakouského módního redaktora Bruna. A tak mu ve filmu mistr bojových umění s klidem radí, jak se bránit napadení homosexuálem, kněz z Alabamy zase, jak se z této „nemoci“ vyléčit, a skupinka tří lovců by na něj nejraději obrátila své hlavně.

Cohen se občas s tvrdým sarkasmem soustředil i na fenomén touhy po slávě. Jeho hrdina se radí s píáristkami, do které oblasti světa se vydat dělat charitu, aby to patřičně zapůsobilo, adoptuje černouška (respektive vymění ho za iPod), snaží se zaujmout a šokovat média svou sexualitou (odvážné scény s odhaleným pánským přirozením jsou na hraně, možná budete muset odvrátit zrak, ale svou funkci tady mají).

Zároveň zkouší, co všechno jsou pro svoji slávu ochotni udělat někteří „kolegové“ z branže: jestlipak vydrží republikánský politik Ron Paul svádění moderátorem, nebo zdalipak přijde porotkyni z americké verze Superstar Paule Abdul zvláštní, když nábytek nahradí živí lidé?

A v jedné pasáži filmu Bruno zorganizuje focení a rodiče mu nabízejí na castingu své vlastní děti. Jsou ochotni nechat je zhubnout během týdne o deset kilo, navléknout do nacistické uniformy nebo pózovat se včelami. Vše pro to, aby se dítka ocitla na titulní straně prestižního magazínu.

Jiná věc je, že se Bruno hodí spíš do televizního skečového pořadu než do celovečerního filmu. Cohen narazil na stejný problém jako kdysi snímek And Now for Something Completely Different, první dlouhometrážní pokus Monty Pythonů.

Slavní britští komici se rozhodli natočit snímek tak, že poskládali nejlepší scénky ze svého seriálu Létající cirkus za sebe. Výsledek v kině byl žalostný. Prvních čtyřicet minut se všichni smáli, druhou polovinu už nikdo. Snímek začal nudit, protože neměl žádný spojovací příběh.

Cohen se sice pokusil nastínit jakousi linku – rakouská ikona je po skandálu na týdnu módy v Miláně vyhozena z práce, opuštěna přítelem a vydává se do Ameriky, zatímco po něm stále pokukuje jeho nevzhledný asistent, jenže jednotlivé skeče s tímto hlavním příběhem nemají společného vůbec nic. Ten je jen umělým pojítkem mezi scénkami. Mezi okamžikem, kdy chce Bruno usmířit Izraelce a Palestince, a tím, když zrovna oslňuje svým oblečkem ze suchých zipů.

Sám Cohen je si této slabosti jistě vědom, a tak onen hlavní příběh aspoň paroduje – používá při láskyplných či tragických momentech zpomalené záběry nebo kýčovitou hudbu. Ale nezachrání tím vše.

Někdy je Cohenovo hraní si na dokument dokonce víc než věrohodné (část scének opravdu vznikla přímo na ulici, ve spolupráci s nic netušícími lidmi). Několikrát i zamrazí. Třeba když dělá Bruno rozhovor s jedním z nejnebezpečnějších teroristů planety Aymanem Abu Aitou a řekne mu bez obalu, že by se měl oholit a že Usáma vypadá jak Santa Claus.

Aita jen zamumlá cosi ve smyslu „ať vypadne“ a zní opravdu nebezpečně. Jenže i tady si z nás Cohen utahuje. Novináři po premiéře filmu zjistili, že je Aita obyčejný palestinský mírový aktivista a že se zrovna chystá Cohena zažalovat (ne zabít výbušninou nebo odstřelit).

Vrcholem celého snímku je ale až závěrečná milostná scéna uprostřed rozzuřeného xenofóbního davu. Už kvůli ní stojí za to přečkat občas trochu nudnější a někdy až moc peprné pasáže a vydržet až do konce.