Kam se v Praze chodilo za múzami se jmenuje vaše kniha věnovaná literárním salónům, kavárnám a hospodám a je nabitá osobnostmi. Jak dlouho vznikala?

Věra Dyková: Nápad se zrodil už před osmi lety. V té době jsme nepřemýšlely o knize, ale o výstavě. V roce 2007 jsme připravily na toto téma z materiálů uložených v Památníku národního písemnictví rozsáhlou výstavu v prostorách letohrádku Hvězda.

Mezi jejími návštěvníky byl i ředitel nakladatelství Vyšehrad ing. Pravomil Novák. Výstava se mu líbila, a proto nám nabídl, abychom z materiálů použitých na výstavě vytvořily knihu.

Yvetta Dörflová: Naše kniha je koláží fotografií a obsáhlých i stručných citátů z autobiografické beletrie, korespondence, ale především z bohaté a početné memoárové literatury. Procházíme se v ní pražskými ulicemi, touláme se po Praze a současně procházíme téměř dvěma staletími setkání se známými literárními osobnostmi a jejich díly.

Dá se také říci, která literární díla to byla?

V. D.: Na to se nedá stručně odpovědět. Lidé se setkávali, ať už to bylo v salónech nebo v kavárnách a hostincích, a při většině setkání nešlo jen o bezúčelnou zábavu, ale i o diskuse, při kterých se rodilo něco nového.

Jednalo se o počátek nové české kultury v nejširším slova smyslu. Vznikaly zde rituály a vše bylo prožíváno jako vzrušující hra, kterou někteří hráli smrtelně vážně, jiní se na ni dívali s odstupem.

Y. D.: Celé to prostředí, kam se chodilo za múzami, to znamená jak za zábavou, tak za vzděláním, současně ovlivňovalo demokratický charakter české kultury. Hosta, s kterým jste se jeden den setkali v některém z pražských salónů, jste další den potkali v jedné z mnoha kaváren, nebo i v poslední putyce na periferii Prahy.

Čím se jednotlivé kavárny nebo společnosti lišily?

Y. D.: To si čtenář zajisté najde v naší knize. Kniha zachycuje dobu přibližně od poloviny 19. století až do 2. světové války. Nejenže každé období upřednostňovalo jiná místa, ale záleželo také na tom, zda se jednalo o setkání literátů, výtvarníků nebo hudebníků.

V. D.: Zajímavé je, a běžně se o tom neví, že hospody byly v přízemí a kavárny v prvních patrech. A tak je pochopitelné, proč se Jaroslav Hašek, přestože byl současník Franze Kafky, s ním nemohl setkat. Hašek procházel pražské pivnice v přízemí a Kafka se svými přáteli kavárny, které, jak jsem říkala, bývaly v prvním patře.

Y. D.: Tvrdívalo se v nadsázce, že v Praze bylo v době Masarykovy republiky tolik kaváren, že kdyby se mezi nimi probouraly zdi, bylo by možné souvisle procházet téměř celým pražským centrem jako jedinou kavárnou.

Takže když se řekne kavárna a jméno umělce, které vás hned napadne?

V. D.: Unionka – V. H. Brunner, Jaroslav Hašek, František Langer apod., U Brejšků – opět Jaroslav Hašek, Zdeněk Matěj Kuděj, Národní kavárna – Vítězslav Nezval, Karel Teige, Toyen a další a další…

Y. D.: Každá kavárna měla své štamgasty, jen E. E. Kisch o sobě tvrdil, že je lokální patriot, patriot všech lokálů na světě.

Jaké poklady člověk v knize uvidí?

V. D.: Zajímavé jsou určitě památky na stolní společnosti. Ke dvěma nejznámějším patřila tzv. Mahabarata v pivovaru u sv. Tomáše a Flekovská akademie. Obě tyto společnosti si vedly pamětní knihy, z kterých v naší knize publikujeme.

Y. D.: Salóny, kavárny, stolní společnosti a hospody čtenářům představujeme z mnoha úhlů pohledů. Chtěly jsme, aby kniha byla obrazovým svědectvím o tom, jak umělci prožívali události, které mezitím odvál čas.

Je tedy určitým způsobem nahlédnutím do zákulisí literárních dějin. Mottem knihy by mohl být citát, který jsme převzaly od Adolfa Hoffmeistera: „Neboť generaci netvoří nic tak doopravdy jako lokál. Lokály generací jsou nejzávažnějšími pilíři literární historie.“