Článek
Zážitky z toulání Jacka a Deana Moriartyho po Americe, dvou přátel odmítajících stádnost lidí vyznávajících zlaté tele konzumu i politickou korektnost senátora J. McCarthyho vidícího všude ve vedení Spojených států komunisty, nazval autor později spontánní prózou.
Kniha, která nakonec vyšla v roce 1957, nebyla totožná s Rukopisným svitkem. Sám Kerouac ho několikrát přepsal a hodně změn doznal i díky redakčním úpravám. Kromě Rukopisného svitku vznikly dvě další verze, o 297 a 347 stranách.
Román psal na roli papíru připomínající cestu
Editor svazku Howard Cunnel cituje Kerouakův dopis příteli Nealu Cassadymu, „předobrazu“ Moriartyho, z 22. května 1951. „Tak jsem dovyprávěl celou cestu. Šlo to rychle, protože cesta je taky rychlá… Příběh je o tobě, o mně a o cestě.“ Sepsal jsem „to všechno na roli papíru dlouhou čtyřicet metrů…, posouval jsem ji psacím strojem a nedělal jsem vlastně ani odstavce…, když ji rozvinu na podlahu, připomíná cestu.“
Název románu se poprvé objevuje 23. srpna 1948. Tehdy Kerouac dokončoval prvotinu Maloměsto, velkoměsto, na které pracoval v letech 1947 až 1949. Končila smrtí otce, autobiografickým motivem, kterým román Na cestě vlastně začíná.
Zaznamenával život na periferiích amerického Západu
Přítel a spisovatelský kolega J. C. Holmes na něm oceňoval autorovu „touhu po Západu, po jeho zdraví a nespoutanosti ducha, po odvěkém snu o svobodě a radosti“, která je Američanům vlastní od nepaměti. Národ toulavých vykořeněnců vyjadřuje Kerouakovo přesvědčení o nějakém místě na konci cesty, kde si člověk může vybudovat domov a zároveň si stát na svém.
V té době však tato víra, základní prvek amerického idealismu, byla „vytěsněna na samotnou periferii amerického života. Jeho tehdejší nejvytrvalejší touhou bylo zaznamenat, co se na těchto periferiích děje.“
Víc než jinde je v Rukopisném svitku obsažen námět pátrání po otcově smrti. Otec Leo, který byl bohem, i bratr Gerard zemřeli, i nejlepší přítel Sebastian. Přátelé z posádky lodi Dorchester, potopené 3. 2. 1943 torpédem, utonuli. Mrtvé zanechala válka i Hirošima. Kerouac píše, že nově objevená bomba mohla „rozbít všechny naše mosty i nábřeží a proměnit je v hromadu trosek jako po sesuvu laviny“.
Čtenář si pochutná na později vyřazených scénách
Ginsberg napsal své Kvílení pod vlivem drog. Ne tak Kerouac. Cassadymu v dopisu uvedl: „Napsal jsem tu knihu na kávě, vzpomeň na vyřčené pravidlo. Benzedrin ani tráva, nic z toho, co znám, se, pokud jde o nakopnutí duševní síly, kávě nevyrovná.“
Ke čtenáři se tak dostávají později vyřazené scény. Třeba o návštěvě u Billa Burroughse na podzim 1947. Nebo břitký rozhovor na téma „co bychom dělali, kdybychom byly postavy ze starého Západu“. Vedou ho Jack a Neal při projíždění texaským Pecos na cestě do San Fransciska.
Jack Kerouac
(12. 3. 1922 Lowell, Massachusetts–21. 10. 1969 St. Petersburg, Florida) pocházel z francouzsko-kanadské rodiny. V sedmnácti letech se rozhodl, že se stane spisovatelem. V roce 1940 nastoupil na Columbia University v New Yorku a s výtečným prospěchem studoval Shakespearova dramata.
V roce 1942 se přihlásil do válečného námořnictva, byl označen za schizoidní osobnost a přeřazen do námořnictva obchodního.
Už v první knize Maloměsto, velkoměsto (1950) se zmiňuje o beat generation. Kultovním dílem tohoto hnutí se staly báseň Allana Ginsberga Kvílení (1955) a Kerouakův román Na cestě (1957, česky 1978). Napsal také Vize Codyho (1960), Podzemníci (1959), Tristessa (1960), Dharmoví tuláci (1958).
Posmrtně byla vydána próza Mag (1972).
Nebo zničující večírek v domě Alana Harringtona v Arizoně, který posiluje dojem, že sexualita bouřlivého Cassadyho se vymyká kontrole. Autorovi šlo o větší spád vyprávění i o obavu, aby kniha vůbec vyšla.