Byť je v novém filmu znovu motivem hledání sama sebe ve společnosti, kam se nehodíte, Mendes se v její kritice drží zpátky. Snímek Všude dobře, proč být doma nejvíce připomíná každoročně se vynořující velmi sympatické a chytré konverzační kousky jako Juno nebo Malá Miss Sunshine, které ale nemají potřebu se ponořit hlouběji.

Postelová nehoda hrdiny nutí najít domov

Burt (John Krasinski) a Verona (Maya Rudolphová) jsou mladým párem, který žije v relativně uvolněném vztahu. Bez nějakých velkých problémů proplouvají každodenností. Změnit to má až jedna malá postelová nehoda a následné těhotenství. Oba se nakonec zodpovědně rozhodnou, že naleznou pro svou nově vznikající rodinu to správné zázemí.

Procestují několik míst po celé Americe, zavítají i do Kanady. Většinou ale velmi brzy pochopí, že je třeba jít o dům dál, a zpravidla za to mohou lidé. Někteří je odhánějí svou afektovaností, jiní příliš uvolněným způsobem života, a jedni také smutkem své existence.

Cesta ústí k návratu ke kořenům

Výsledkem celé cesty je předvídatelně návrat ke kořenům a několik pravd o soužití ve svazku, které ale nepůsobí nijak vykonstruovaně a nepřirozeně. Vlastně jim to oběma přejete. Burt je sice nešika, ale myslí to dobře, a Verona má pro něj zamilované pochopení. Nejsou protivně dokonalým párem z mainstreamových komedií (chováním ani vzhledem), ale zároveň cítíte, že přes občasné neshody se k sobě prostě hodí.

Uvědomuje si to i Mendes a jeho scenáristická dvojice; nenachystali jim žádný zásadnější vztahový karambol. Mají se rádi na začátku, uprostřed i na konci, což je znovu pro středněproudou podobu žánru nezvyklé, tady to ovšem nevadí. Zvlášť když konfliktů rodících humor je dost v jejich okolí.

Film se tváří jako nezávislá indie komedie

Časem si člověk zvykne i na to, že se Všude dobře, proč být doma tváří jako nezávislá indie komedie někdy až moc křečovitě (byť se zjevně v podobné náladě odehrávalo i celé natáčení; tvůrci si dali závazek, že vyprodukují polovinu obvyklého množství odpadu a odmítli používat jednorázové plastové nádobí).

Rádi však na to zapomenete, když slyšíte Veronu zpívat jako dětskou ukolébavku slavnou Dylanovu velmi nedětskou píseň Mr. Tambourine Man. Nebo když spatříte kouzelnou Maggie Gyllenhaalovou, která ve filmu vystupuje jako zparodovaný relikt šedesátých let se všemi projevy, jež k tomu patří. Uvolněnou sexualitou, sklony k východním náboženstvím a odmítání kočárků jako největšího zla.

Mendes natočil velmi příjemnou komedii, která se vymyká jeho dosavadní tvorbě menším důrazem na téma a jeho závažnost, ale ne kvalitou zpracování. Zkrátka když chce tenhle režisér dostat publikum do deprese, povede se. Když chce rozesmát či dojmout, uspěje taky.