Vyprovokovala vás k literární tvorbě touha zanechat svědectví o stoletém dědečkovi v knize Táhne mi na dvě stě, nebo nějaké jiné důvody?

Vždycky jsem si přála být spisovatelkou. Už v dětství jsem běhala ze školy a sedala k psacímu stroji. S kamarádem jsem psala scénáře divadelních her a každý jsme obsluhovali polovinu klávesnice. Já levou, on pravou. Dodnes nevím, jak jsme mohli dát dohromady slovo, větu. A dědeček? To byl můj velký vzor. Byl také psavec.

Vyprávěl historky, jak jako legionář prošel celou Sibiří, jak ve 30. letech pracoval v Americe u Forda a pak doma zakládal pásovou výrobu automobilů. Jenže jeho romány nikdy nevyšly, vyprávěl příliš ze široka. Když jsem se ho zeptala na básničky ze školy, začal u husitů. Ale já jsem ho milovala. Jezdila jsem s ním na maturitní srazy po pětasedmdesáti letech. Byli už jen dva spolužáci a vlastně soutěžili, kdo přežije.

Takže vás nejvíc inspiroval dědeček.

Proti všem technikům v rodině jsem si s jeho podporou prosadila žurnalistiku. Bohužel jsem se tak stala jen doktorem marxismuleninismu, protože před revolucí se na fakultě žurnalistiky studovala hlavně vedoucí úloha strany. Výjimkou byl literární seminář Vladimíra Kaliny, na který jsme museli každý týden napsat povídku. A protože dr. Kalina byl v redakční radě Mladého světa, pár lidí z ročníku tam doporučil.

Vás také.

Ano. V Mlaďáku tenkrát pracovali mimořádně chytří lidé. Luboš Beniak, Rudolf Křesťan, Josef Chuchma, Michal Horáček, Radek John... Takovou partu už jsem v žádné další práci nenašla. I když to byla novinařina v mantinelech režimu, chtěli jsme něčemu pomoct. Pak jsem byla kvůli dětem třináct let na volné noze. Nakonec jsem dostala nabídku pracovat jako manažer v komunikaci polostátních firem.

Byla to dobrá zkušenost, ale honička, stres, zákulisní boje a ostré lokty, které nemám. Poznala jsem tam machry v oboru, ale i dámy, které by mohly dělat mluvčí Ceauseskovi. Najednou jsem si uvědomila, že mám sice peníze, ale život mi nějak beze smyslu utíká mezi prsty. Tak jsem se raději po třech letech vrátila zpět k psaní, k rodině a hlavně ke svobodě.

Jak vzpomínáte na spisovatele Viktora Fischla, o kterém jste napsala knihu rozhovorů Dva životy?

Díky němu jsem pochopila, že se má člověk radovat z každého okamžiku, který je mu dán. Ačkoliv ve svých devadesáti letech téměř neviděl, neopouštěl ho humor. Jednou se mi svěřoval, že jeho poloslepota je vlastně výhoda. Že to, co vidí, je možná krásnější než skutečnost.

Něžná tygřice má dvě části, příhody s dětmi a před vznikem rodiny. Co bylo dřív?

Dopsala jsem fejetony, které mi vyšly už v Mladém světě. Nově jsem vymyslela povídky, jak jsme se ségrou zlobily a o čem jsme snily v dobách, kdy se toho mnoho nesmělo. Pak jsem přidala příběhy ze současnosti, jak se matka tří synů vyrovnává s nekonečnými dětskými otázkami a zároveň strachem o manžela, válečného zpravodaje. Chtěla jsem, aby z knížky vyplynulo, že to, co do vás rodiče vkládají, zase vy dáte svým dětem. Když funguje rodina, může být dětství krásné v jakékoliv době.

Jak přísná jste byla při výběru povídek z vlastního života?

Jak říká můj dobrý přítel Arnošt Lustig, literatura nesmí být nuda, takže musíte příběhy vypointovat. Spojíte zážitky svoje, kamarádů, známých, něco vymyslíte. Proto jsem změnila jména, aby si nikdo nestěžoval, že to tak nebylo. Ovšem moje děti stejně říkají: Mami, ty si strašně vymýšlíš.

Něžnou tygřici doprovázejí koláže Davida Vávry.

Ilustroval mi už knihu o stoletém dědečkovi. Poznala jsem ho už po studiích. Pak jsem se přivdala na Dobešku, podívala se přes plot a stál tam David. Je to skvělý člověk, renesanční duch. Hrozně si ho vážím. A koláže od něj jsou krásný dárek, který těžko někdy splatím.