Patti Smith vnímá smrt velmi citlivě, neboť v devadesátých letech byla konfrontována s odchodem několika blízkých. Paradoxní je to v tom, že Michael Jackson ztělesňoval vše, proti čemu tato básnířka a rockerka celý život bojovala - povrchní nablýskanou hedónistickou disco scénu, jejímž cílem je jen pobavit, zatímco ona stále chce měnit svět.

Umělkyně s jasným názorem

Jasně to ukázal závěr koncertu, kdy zaznělo People Have A Power a přídavek Rock'n'roll Nigger, kde křičela do lidí, že "Ježíš byl negr a Kafka byl negr“. Současně publiku připomínala, že právě ono představuje budoucnost a budoucnost nastává právě teď a na nás lidech záleží, jak na tom budou ryby žijící ve vodě.

Připomínalo to šedesátá léta, kdy se "Amerika zelenala“, což dlouho nevydrželo, i když vietnamská válka skončila, ale Nixonova éra už měla jinou atmosféru. Současně to ukázalo, že ani Bushova éra neznamenala definitivní konec "jiné Ameriky“ a kontrakultury.

Patti Smith se názorově nezměnila, je pořád dítětem protiválečných protestů, a tak v Arše jednu píseň věnovala palestinským dětem a připomenula, že na nás záleží, v jaké vodě budou žít ryby. Jízlivě mne napadá, jak se tímto postojem vyrovnávají její obdivovatelé, kteří jinak dávají okatě najevo své pravicové ledví a horují pro liberalismus. Na druhou stranu právě tyto postoje dodávají tvorbě Patti Smith na síle a přesvědčivosti, protože ona má co říci a své názory si nemíní nechat pro sebe. A bez tohoto postoje by asi na rané desky u jména baskytaristy Ivana Krále, jehož také v Arše vzpomněla (Dancing Barefoot chybět prostě nemohla), jen těžko psala, že je bez státní příslušnosti. To už se netýkalo hudby, ale politiky.

Folkové ražení

Těžko najít na koncertu nějakou chybu, byl přesvědčivý od prvních tónů až do přídavku. Dost se ale lišil od minulého z doby před čtyřmi lety, a to nejen tím, že se v repertoáru objevilo pár převzatých skladeb z poslední desky Twelve. Ona i Gloria, kterou koncert v závěru vrcholil, nejsou jejími autorskými písněmi, nýbrž pocházejí z pera Van Morrisona.

Oproti předchozímu vystoupení byl letošní koncert laděn komorněji, na rockový důraz došlo až v závěru. Aranžmá byla střídmější, velkou roli v nich hrálo piano, a tak vystupovalo do popředí písničkářské založení zpěvačky a její drsný, pod kůži se zarývající hlas, který obnažoval emoce až na dřeň. Hodně vynikala, protože aranžmá byla prostší, místy až skoro folková a kytara nebouřila, jako když se jí před čtyřmi lety chopil Tom Verlaine z Television.

V projevu Patti Smith bylo patrné, že básnířka se zkušeností s poetry readings dokáže přecházet z recitace do zpěvu vrcholícího křikem. Krásně to ukázali Horses, začínající recitovanou pasáží. To už koncert gradoval, rockové postupy ovládly pódium už při hymnickém Because The Night.