"Pokouším se oživit svět mého dětství. Než zanikne pod horami betonu,“ svěřuje se autor dál, když stále píše o Mileně Vávrové. Bývala jednou z nejlepších redaktorek nakladatelství Mladá fronta, sedávala ve vinárně U Piaristů s nadějnými autory šedesátých let a upozorňovala je na chyby, lži a nepřiznané výpůjčky v jejich textech. Při vyprávění o ní i jejím partnerovi Zdeňkovi se vrací do obecné školy v Nové Vsi.

Detaily oživují pocity mládí

„To jsem já na té fotografii?“ Takže dodejme, že se autor opravdu narodil v Nové Vsi u Chotěboře. A v povídkové knize prochází svým včerejškem a snaží se nasvítit detaily, aby znovu oživil pocity mládí.

Reální jsou Viktor Šlajchrt, Petr Šabach nebo Ondřej Neff, s nimiž se hrdinové povídek setkávají a prožívají drobná dobrodružství. A pohybují se v roce 1968 po Francii, potom v Berlíně stejně jako v době gorbačovovské perestrojky po Moskvě.

Realitu svého novinářského života spojuje Holoubek s věčnými touhami mladých žen a mužů vracejících se i z dalekého exilu k městu na Vltavě, aby i on s nimi popil U Piaristů a prožil další bláznivý kousek. „Volám, živote, počkej! Ale život jde dál."