Co znamená Shakespeare pro herce, v jehož podání máme ještě v živé paměti Krále Leara?

Shakespeare je pro mě velice důležitým autorem. Jakmile herec hraje v jeho dramatech nějakou roli, je to, jako když vám někdo zasekne do hlavy sekyru. A už vám ji z ní nikdo nikdy nevypáčí. Neměl jsem příliš štěstí na velké shakespearovské role, když to člověk srovná v mými anglickými kolegy, kteří jako by ho sáli už s mateřským mlékem.

Přesto jsem zažil tři velké role v báječných inscenacích. To je Krejčův a Topolův Romeo v Národním divadle v roce 1963, Kaliban v americké inscenaci Bouře čili jediný Shakespeare, kterého jsem hrál v originále, a potom pražský Lear v roce 2002. Jinak jsem samozřejmě hrál pár čurd, pár epizod, ale tohle byly tři velké úlohy, které mě potkaly.

Čím tento autor z přelomu 16. a 17. století fascinuje dnešní mladou generaci?

Nevím, jestli ji fascinuje. Faktem je, že diváci na něho chodí, i mladí lidé na něho chodí znovu a znovu, takže v tom musí být jakási fascinace. Romea a Julii v podobě japonského Manga komiksu, který vychází v češtině, velice vítám, i když by se mohlo zdát paradoxní, když se řekne Shakespeare a komiks. Cítíte ale, že z něho vyzařuje energie, a proto je mladým Shakespeare blízký.

Když mluvíme o literatuře, vzpomínáte na první knížku vašeho života?

Když jsem ještě neuměl číst, maminka četla sestře a mně Staré pověsti české. Nevzpomínám si, kterou první knihu jsem četl sám, ale vůbec moje první seznámení s knihou byl Jirásek.

A vybaví se vám první knížka, kterou jste četl svým dětem?

Abych řekl pravdu, tak bych musel moc a moc vzpomínat. Moje děti v době, kdy začínaly číst, byly převezeny z jedné kultury do druhé. Vybavuji si, že v tom uprchlickém táboře v Řecku jsem jim četl anglickou pohádkovou knihu.