Co budete hrát na festivalu Colours Of Ostrava?

Na takovémto druhu festivalu budeme hrát skladby známé filmů, především z Greenawayových jako je Umělcova smlouva, Topení po číslech a Prosperovy knihy, i hudbu z Piana, ze kterého hraji tři skladby pro piano. Tento program jsme hráli na festivalu v Barceloně. Bylo to fantastické, necítil jsem se na 65 let, připadal jsem si jako neznámý rock´n´rollový hudebník, který hrál pro mladé publikum. Někteří diváci tam přišli, protože znají mojí hudbu, ale současně byl v publiku velký počet diváků, možná 1000 nebo 1500 lidí, kteří moji hudbu neznali. Přesto jsme se dočkali fantastického přijetí s ovacemi ve stoje. Když jsme začali hrát něco, co znali, tak pískali , což je typ odezvy, které se nedočkáte v klasických koncertních sálech.

Velmi se proto těším do Ostravy, kde budu součástí festivalu world music. Líbí se mi nápad, že moje hudba je uváděna nejen v kontextu vážné hudbu ale také spolu s rockem a jazzem a world music. Mám rád pestrost i v publiku.

Poslední Greenawayův film, k němuž jste složil hudbu, jsou ale Prosperovy knihy z roku 1991, Piano je jen dva roky mladší a Gattaca je z roku 1987. Skládáte stále hudbu k filmům?

Moc ne, poslední filmovou hudbu jsem složil před čtyřmi lety (pro film Libertin - pozn. aš). Moje hudba byla použita také v dokumentu The Man With Movie Camera, ale tam použili moje starší skladby.

Sice vznikají zajímavé filmy a objevují se i zajímaví režiséři, ale na moje dveře neklepou. Důvody neznám, ale je to smutné. Stále mě láká výzva psát filmovou hudbu, když je film dobrý, tak se mi líbí představa, že by moje hudba byla v synchronu s obrazem, ačkoli se psaní filmové hudby se stalo velmi obtížné ve srovnání s z dobou před 25 lety, kdy se mohl skladatel vyjádřit svobodně, jako jsem to dělal já.

Britský skladatel Michael Nyman.

Britský skladatel Michael Nyman

FOTO: Struny podzimu

Nyní proto trávím většinu času natáčením svých vlastních filmů a tvorbou hudby k nim. Shledávám, že naprostá kontrola, kterou mám jako filmař nad příběhem i nad vizuální stránkou a hudbu je velmi uspokojující. Skladatelé filmové hudby tu jsou jen kvůli tvorbě, a tak musíte udělat co nejlepší práci, i když jste někdy zatažen do věcí, která jste si nevybral.
V Osvětimi a Birkenau jsem loni v říjnu natočil velmi působivé filmy, k nimž nahrál hudbu Michael Nyman Band

Zajímá vás nějak holocaust?

Je těžké nebýt jím zaujat. Můj nejsilnější cyklus Six Celan Songs pro hluboký ženský hlas a piano je na básně Paula Celana (židovského básníka narozeného v Rumunsku, který nejprve skončil v ghettu a pak v pracovních táborech - pozn aš) jsem naspal už v roce 1991. Nyní se píše rok 2009 a já mám video Witness 2 se záběry z Osvětimi, které ještě pořád zapracováván se. Toto téma nepředstavuje obsesi, ale čas os času se k němu vracím, snažím se je opět připomenout, jak ve své hudbě, tak nyní i ve svých filmech.

Pracuje na nějaké opeře?

Nyní píšu jednu operu o životě Cromwella a chystám další pro malou scénu, kdy chci ztvárnit života moravského fotografa Miroslava Tichého, jehož dílo shledávám naprosto úžasným. Dneska je mu myslím 85 a já jsem ho navštívil i v jeho domě v Kyjově. Jeho fotografie jsou jedněmi z nejvíce zaznamenání hodných fotografií, které jsem kdy viděl. A já si myslím, že jeho život by představoval velmi zajímavý příběh, který by se měl vyprávět audiovizuálně.

Osud Miroslava Tichého

Tichý byl považován za podivína a šmíráka, nejčastěji fotil přes plot ženy na plovárně. Několik let strávil v psychiatrické léčbě a až na sklonku života byli jeho zvláštní často rozostřené chvějivou atmosférou oplývající vybledlé snímky oceněny v celém světě. Sám je však přesvědčen, že se stal obětí obchdoníků s uměním, kteří z něj tyjí.