Článek
Obraz pro Bystřany nazvaný Moje rodina má vše, čím Ronovský neodmyslitelně přispěl k středoevropskému umění druhé poloviny 20. století. Najdeme tu jeho originální práci s realistickým detailem, jeho schopnost se až lítostivě vcítit do lidského osudu, jeho bravurní řemeslnou dovednost s barvou i velkolepou figurální kompozicí. Nikdo, kdo má rád výtvarné umění, by si tiché rozjímání před tímto obrazem neměl nechat ujít.
Ronovského malby v něčem působí jako barokní symbolické motivy vanitas, vyjadřující pomíjivost všeho pozemského jako memento mori čili připomenutí smrti v každém okamžiku života. Smrt, říká Ronovský, je součástí života, ale konec vážení není nic opojného. Jeho poselství člověk asi plně pochopí až když se jeho samotného dotkne stín záhrobí.
Tradiční ikonografii dal nový rozměr
Mnoha pouty byl Ronovský, navýsost moderní malíř, spjat s dávnou minulostí, s českou gotikou a italskou renesancí. Ostatně jeho osudové téma je dosti podobné tomu, které se v umění objevilo už v 15. století v epitafech s kostlivci, kteří drží za ruku ještě živého mladě vyhlížejícího člověka. Ronovský však nikdy nepracoval s náboženskými symboly. Tradiční ikonografii dal naopak nový rozměr.
Spojil ji těsně se samotným životem. Ukazuje vždy pomíjivý sen o věčném mládí a tělesnou bezmocnost stáří tváří v tvář smrti. Možná proto jeho obrazy na první pohled působí jako fotografické momentky, jako útržky reality, přenesené barvou na desky s abstraktním pozadím.
Ronovský miloval Paříž, Amsterdam i Benátky, ale nikdy neměl rád velkoměstskou okázalost, cizí mu byly také aktuální módní výstřelky i světla ramp podiích slávy. Dodnes si ho živě pamatuji v jeho ateliéru, jak maloval v teplácích ušpiněných od barev, šňupal tabák a pořád jen opakoval: „Peníze, ty já potřebuji jen, aby si koupil kvalitní barvy.“
Ctil staré mistry. Mantegna, Piero della Francesca, Bellini, Veronese, to pro něj nebyla zapomenutá sláva minulost, ale tvůrčí výzva pro současnost i závazné kritérium nejvyšší malířské kvality.
Maloval enkaustikou jako antičtí mistři z Pompejí, k jejichž obrazům ve Villa dei Misteri měl vážným až tragickým obsahem nesmírně blízko. Malíř si při enkaustice sám připravuje barvy a míchá je zatepla s včelím voskem. Ronovský dal této staré technice moderní dimenzi. Proto jsou jeho barvy i po dlouhých desetiletích tak nádherné, tak ponuré i svítivé, tak zemité i průsvitné. Když prsty pohladíme povrch jeho malby jako bychom pohladili vlastní duši.
Škoda, že se sám autor nedožil této pocty v Jízdárně, kterou připravila Správa Pražského hradu, umělcovi dědicové a Galerie Kodl, která na Újezdu do konce prázdnin nabízí i prodejní výstavu jeho prací. František Ronovský zemřel 17. března 2006 tak, jak to na svých obrazech nikdy nezachytil: nikoliv bezmocně v nemocnici, ale v ateliéru uprostřed práce a mezi svými nejkrásnějšími obrazy, které nikdy žádnému soukromníkovi neprodal. Živil se jen příležitostnými zakázkami do architektury, jako byl právě obraz pro krematorium v Bystřanech.