Kdyby se téma filmu Mamas & Papas mělo shrnout do jednoho slova, asi by znělo rodičovství. Podobně jako u vašeho předchozího snímku Tajnosti. Posunul se od té doby váš pohled na tuhle problematiku?

V rodičovství se člověk posunuje každým dnem, přirozeně se vyvíjí. Nedošla jsem zdaleka do bodu, kdy bych mohla říct, že o něm vím vše. I Mamas & Papas je spíš o pátrání. Jde o to, že se v určitém věku rodiny rozpadají podle toho, zda mají chtěné nebo nechtěné děti, případně děti nemají a buď po nich touží, nebo naopak ne. A každý z těchto přístupů s sebou nese důsledky ve vztazích, ale třeba i v práci. Jedná se o svého druhu zlom v životě. Spousta věcí se s ním mění. Druhá stránka věci pak je, že situace rodičů determinuje celý život jejich dítěte.

Vy při natáčení používáte metodu, při které herci nevědí, co je čeká. Znají jen životopisy svých postav, ale kam je děj filmu zavede, netuší. Před kamerou improvizují. V čem mohou být úskalí této techniky?

Když máte předem daný přesný scénář, můžete si záběry připravit, včetně svícení, herec si vše nacvičí. To u nás nejde. Dále je u improvizace problém produkční, musíme točit chronologicky, postupně, což už se moc nedělá. Další potíží je, že já jako režisérka musím vše v hlavě neustále stříhat, kontrolovat, jestli jdeme v příběhu správným směrem. Nejzásadnější úskalí ale je, že improvizace obecně vše prodlužuje. Udržet scény v krátkosti je složité. Ale když s tím vším už na začátku počítáte, dá se to zvládnout.

Herci Filip Čapka, Zuzana Bydžovská nebo Martha Issová to asi mají těžké…

Musí svou práci dělat s velkou důvěrou až odevzdaností. Musí věřit v postavu, v ten film, ve mě, aniž by věděli, o čem to celé je. Ale na druhou stranu mají čistou hlavu, předem se nezavřou do jednoho způsobu, jakým budou hrát. Sami mají čerstvý zážitek z příslušné scény, musí být ve střehu, co se děje okolo.

Pro mě vždycky byl problém, že lidé ve filmech reagují velmi rychle, říkají věty, které by v normálním životě nikdy nepoužili. I já jim je tak píšu. A v některých žánrech, třeba v komedii, to ani jinak nejde. Ale u snímku Mamas & Papas, který se dotýká i intimních témat, je pro mě obrovským přínosem, že do něj sami herci hodně přinášejí. Sama vím, jak bych v těchhle choulostivých situacích reagovala já, možná pár mých blízkých, oni ale mají vlastní pohled.

Nebojí se, že odhalí víc, než by chtěli?

Asi se bojí, ale jsou stateční. Myslím, že je přirozené se bát nebo stydět. Ale zase jde o dobré herce, znají téma, z mé strany dostali nějaké závazky, že některé meze nepřekročíme. Podle mě na vše přistoupili s tím, že je to prostě k dobru.

Zároveň točíte se dvěma kamerami…

Už první klapka může mít spoustu momentů, které se povedou, a my bychom je jen na jednu kameru nechytili. Také záleží, jak se herci zrovna otočí, my to dopředu nevíme. V tomhle je Mamas & Papas blíž dokumentu než hranému filmu. Dvě kamery znamenají dva úhly, takže všechen pohyb snáz zachytí. A zatímco jedna může objektivně sledovat, co se vlastně děje, druhá jde víc s drobnostmi, s postavami, všímá si detailů. Fotbal se taky točí na víc kamer.

Mění se ten příběh jako celek v průběhu natáčení? Právě pod tíhou vší té improvizace.

V základních dějových věcech se toho moc nemění. Až mě překvapuje, jak se mnou předpokládaným směrem herci nenuceně, ale nenávratně pohybují. Mění se ale mezi nimi určitá chemie, jejich vztahy. Vidíme, že někomu sedí ironie, tak mu ji necháme, další na to zase reaguje. Dokonce se stává, že nás napadají další scény. Zkrátka to, kam příběh směřuje, se nemění, ale způsob, jakým k cíli jdeme, ano.