Článek
S jakými zkušenostmi šla kapela do vydání druhé desky?
Vstoupili jsme na českou hudební scénu neposkvrněni, neměli jsme větší zkušenosti. První desku jsme nahrávali ve studiu Sono, ale nepozvali jsme si producenta, což je na výsledku znát. Druhou desku jsme se rozhodli natáčet s producentem Dušanem Neuwerthem, protože deska Fenomén, kterou předtím realizoval s Vypsanou fixou, pro mě byla velkým překvapením a po Stereu od Priessnitz potvrzením, že je fakt strašně šikovnej.
Přišli jsme i na to, že když kapela vyroste „z ničeho“, v Čechách se to neodpouští. Pořád se řešilo, odkud jsme se vzali. Těžko jsme lidi přesvědčovali, že tahle kapela je opravdová a nestojí za ní třeba výrobce pneumatik. Museli jsme se přes to přenést.
Čemu přisuzujete, že se vám přesto podařilo poměrně výrazně prosadit?
Struktura kapely musí být kompletní. Pokud nefunguje jeden článek, nebude fungovat celek. Podařilo se nám naštěstí spojit pět lidí, kteří jsou do hudby magoři, i když na začátku nikdo nevěděl, jestli se to úsilí vrátí. Kromě toho se v zahraničí vzedmula nová post punková vlna, která je nám blízká, a kapely z ní se začaly prosazovat do mainstreamu. Věděli jsme, že dokážeme hrát jako oni, a řekli si, že uděláme pár písniček a na koncertech si ověříme, jestli budou fungovat. Nečekali jsme ve zkušebně, až nás někdo objeví.
Přirovnávají vás k Joy Division, britské kapele z konce 70. let. Měla na vás vliv?
To je trochu paradoxní. Joy Division nám byli tiskem okamžitě přisouzeni, ale pro nás to byla jen jedna z kapel, které jsme poslouchali. V neoficiálním žebříčku každého člena byla v TOP 20, ale nikdy ne na špici. Poslouchali jsme punk, post punk, novou vlnu, hudbu 60. let a také elektroniku. Myslím si, že návrat postpunkové vlny byl hodně podpořen filmem 24 Hour Party People, díky kterému Joy Division konec 70. let pro mladou generaci ztělesnili.
Je možné, aby současná kapela důvěryhodně pracovala s odkazem 70. let?
Podle mě je to v pořádku. Nechceme být revival té doby a věřím, že druhá deska tak nezní. Když jsme si ale mohli vybrat mezi klasickou písničkou nebo avantgardou, vrhli jsme se po písničce. Avantgarda nás zajímá, posloucháme ji, ale není to náš hudební projev.
Toužíte napsat skladbu, která se prosadí v hitparádách?
Prosadit se na české scéně je dvojaké, je třeba se k tomu stavět opatrně. Že se člověk dostane třeba do vysílání Evropy 2 je stejně tak dobré jako hrozné. Musí si dát pozor, v jakých souvislostech se to děje, protože ho to může i zničit. Nám nebude vadit, když s nějakou písničkou vyhrajeme hitparádu. Ale není to náš cíl, protože kdyby byl, určitě bychom neměli anglického zpěváka.
V čem je vaše druhá deska originální?
Jsou na ní naše životní zkušenosti. Texty, které píše zpěvák Adrian T. Bell, vycházejí čistě z jeho života a svým způsobem jsou jedinečné, i když vím, že se tímto tvrzením dostávám na tenký led. Adrian umí napsat text, který dokáže oslovit lidi. Většinou se ale nenacházejí v dobré životní situaci, protože jeho texty nejsou moc optimistické. Umí to ale stejně dobře, v některých ohledech i lépe než mnohem slavnější zahraniční kapely. Slovo „originální“ z téhle otázky bych ale zaměnil za „opravdový“, to by bylo přesnější. Neklademe si za cíl být za každou cenu originální. To bychom museli být i o hodně víc avantgardní, a o tom už jsme mluvili.
Co je leitmotivem desky?
Pocit člověka, kterému je přes třicet a snaží se ve svém maloměstě – a Praha maloměsto je – nechcípnout a vymanit ze zaběhnutých cyklů. Přitom stále naráží do stejných zdí, ať už jsou to vztahy, lidi nebo běžné situace.
Našli jste si pro sebe východisko?
Existuje jich několik. Jsme v situaci, že sice stále narážíme, ale pořád jsme schopni se rozbíhat, ještě jsme to nepoložili. Existují ale i revoluční východiska. Člověk to kolem sebe zboří, zpřetrhá vazby a uteče. I o stěhování často přemýšlím. A sebevražda? To není východisko. Pro mě je to extrémní případ zpřetrhání vazeb.