Článek
Není žádnou novinkou, že Landa neumí zpívat, ale pro úplnost dodejme, že na české hudební scéně zdaleka není sám. V písních buď jenom křičí, nebo závažně promlouvá hlubokým hlasem.
Textová stránka je pro rozbor zajímavější než zpěv. Na první poslech bijí do uší dvě věci - zaprvé nekončící pubertální obsese násilím, zbraněmi a motorovými vozidly a zadruhé nezvládnutí textařského řemesla.
Landa zpívá (mluví) o válce v Afghánistánu nebo o 2. světové válce se zápalem, ale jalově, nic objevného nesdělí, snaží se dojímat hodně naivní romantikou ve stylu 19. století. Dozvíme se to, že piloti měli manželky a že nad Afghánistánem luna splývá s ránem. A je to tam dost drsný.
Rok 1968 u táboráku
Chvályhodné je, že se alespoň zmínil o roce 1968, protože o tom nikdo z našich zasloužilých umělců nepěje. Škoda, že nepřipojil třeba něco o antichartě a podpisech tolik oblíbených miláčků národa. Ale zase, proč tak kýčovitý táborák? Copak jsme na Nedvědech?
Co se týče textařského řemesla, landovská klišé mučí posluchače od začátku do konce. Kostlivci jezdí na koních, tu létá havran, tu smrt a pochodujeme v plné polní. Zcela samostatnou katastrofou jsou pak rýmy, připomínají práci žáka 1. třídy (Ute z Berlína a Mary z Londýna atd.). Šmarjájozefe!
Z desky lze velmi cítit, že Landa obdivuje Karla Kryla, ale ono to "tak ňák" (další Landova oblíbená fráze) nefunguje. Kryl, jeden z nejlepších textařů 20. století, talent od přírody a vzdělanec, zůstává pro Landu nedostižným ideálem, oba patří do úplně jiných vesmírů.
Daniel Landa: Nigredo, Sony Music 2009