Egon Bondy: Neuspořádaná samomluva

Na analyzujících úvahách z roku 1984 nemusel filosof pro první řádné vydání po osmnácti letech nic měnit - zůstávají překvapivě živým inspiromatem i pro dnešní kritické myšlení.

Tehdy ho hlavně zajímalo, co se to vlastně děje v II. světě (tj. zemích reálného socialismu, včetně Číny), a došel k tomu, že se zde vytvořila nová vládnoucí třída, že nejde o žádnou dočasnou byrokratickou perverzi podle trockistů, ale o přirozenou obdobu všech vládnoucích tříd včetně té, která vládne I. světu (parlamentním demokraciím západního typu), navíc na prahu epochy, v níž se lidstvo bude vyvíjet už jen jako jedna entita, nikoli jako separované ekonomické oblasti s různými soběstačnými ekonomikami (opakujeme: psáno v roce 1984!). A že vládnoucí třídy obou těchto světů k sobě mají blíž, než si uvědomujeme, a že se patrně a nejspíš marně spojí v obraně vůči III. světu.

A tak ...nejlacinější propagandistické fígle mohou být znovu užívány v nejširším spektru, a to od hesel o obraně před nepřítelem až po obhajobu svobody, o šíření blahobytu pro ostatní svět a naše děti ani nemluvě. Fígle, kterým se smáli naši dědové, se ozývají často i bez špatných úmyslů z úst morálně dokonale kvalifikovaných mluvčích. Jsou tak morálně kvalifikovaní, že s upřímným politováním budou potřásat hlavou nad tím, že jim říkáme kašpaři. 

(Luboš Marek)

Z překladů:

Marguerite Yourcenarová: Rána z milosti

Novela slavné francouzské spisovatelky, která byla ve svých sedmasedmdesáti letech jako vůbec první žena zvolena do Francouzské akademie, osobní zpověď muže, uvězněného za ruské občanské války na zámku Kratovice v Pobaltí. Čistě vystavěný tragický "příběh dívky, která se sama nabízí, a chlapce, který ji odmítá", o morálním i společenském úpadku.

(Přeložila Jarmila Fialová. Paseka)

René Descartes: Vášně duše

První novověký rozbor lidské emocionality sice rozetne člověčí hardware od softwaru s vervou karteziánské sekyry a pak se s klidem zaměří na "stroj našeho těla", ale i tento mechanistický popis z roku 1659 má svoje bravurní momenty.

Descartovy definiční obory radosti, lásky, touhy, smutku atd. zaujmou buď nechtěným kouzlem racionalistické vědy (U lidí, kteří vypili mnoha vína, výpary... se přemění na duchy silnější a vydatnější, než jsou ti, kteří se tam nacházejí obvykle, takže tito duchové mohou pohybovat tělem mnoha podivnými způsoby.), nebo se způsobně seřadí do barokního aforismu (Největší sklon k údivu mají ti, kteří sice mají dostatečně silný zdravý rozum, avšak nemají valné mínění o svých schopnostech.).

A nejdůležitější vzkaz od zaujatého pana matematika? Nejvyšší mírou ctnosti je člověk ovládající své vášně. Ten, kdo pochybuje, a tedy je. I když by se Descartes dneska nejspíš nedopočítal, protože mezi námi poletují hejna těch, kdo nepochybují, a přece jsou. (Přeložil Ondřej Švec. Mladá fronta)