Jste básník, který bývá spojován s jazzem. Co pro vás znamená hudba a zvláště pak jazz?

Hudba rozšiřuje slova a slova rozšiřují hudbu, to je vzájemné, slouží sobě navzájem, aby byly silnější a srozumitelnější. Jazz vznikl z původní americké hudby a vyznačuje se proto vlastní kulturou. Ale o to tolik nejde, jestli patří Afroameričanům nebo newyorským klubům. Mě více zajímá, že zároveň působí a zasahuje každého, kdo mu chce naslouchat. Sám na umění oceňuji, že vám umožňuje pocítit zkušenost, jakou jste sám nezažil.

Jaká je role poezie a básníka v současné americké společnosti?

Poezie má v každé společnosti stejnou obecnou funkci - promlouvat o pravdě, kráse. Domnívám se, že to je to, o co se snažíme a proč se někdy ocitáme v obtížné pozici. Ne každý nám chce naslouchat.

Považujete se víc za radikála nebo lyrika?

Snad lze říct, že moje poezie je radikální v kontextu Ameriky, ale já neusiluji o nic jiného než o to být pravdivý a krásný. Ale co to je radikalismus? Když v místnosti najednou otevřete okno a zavřete dveře od pokoje? Můžete považovat za radikální všechno to, kde nejde o zcela přirozenou situaci.

Cítíte se být stále beatnikem?

Termín beatnik byl vytvořen uměle a poté se jej chopila hlavně média. To slovo nemá moc co společného se mnou, nakonec sloužilo a slouží k nějaké komerční stimulaci. Neobsahuje žádný konkrétní význam, funguje pouze jako jakási značka.

Český básník Ivan Diviš řekl ještě před třiceti lety, že poezie musí nejprve pojmenovat lidi, svět, a to nejdříve destruktivně a teprve pak konstruktivně. A že ten starý svět už nemá žádnou cenu. Může ještě poezie zničit svět, aby bylo možno vytvořit nový?

Záleží na tom, co myslíte tím starým světem, který by měl být odsouzen k zániku. Přál bych si třeba, abychom se zbavili hlouposti a aby brutalita či zaostávání některých částí planety zcela vymizely z povrchu zemského. Ale i ten "starý svět" má něco, co by bylo dobré, aby zůstalo zachováno, například demokracii, sociální zkušenost a kulturu. Nelze jednoznačně všechno zavrhnout, třebaže musíme odmítnout například kulturu otroctví nebo kulturu nacionalismu.

Patřil jste kdysi mezi členy hnutí BAM, Black Arts Movement - Hnutí amerických černochů. Co to pro vás znamenalo?

Boj o demokracii, sebeurčení, pokus o to, abychom se vymanili z otroctví... Jenže hnutí BAM bylo nakonec ukradeno lidmi, kteří jej začali chápat jako výzvu k brutalitě, někdy až k zabíjení, ohlupování druhých... V šedesátých letech jsme s mou manželkou vedli divadlo Spirithouse v New Yorku, které se stalo důležitou součástí této vlny. Přiváděli jsme Afroameričany do divadla a byli jsme tehdy hodnoceni jako jedni z nejprogresivnějších souborů černošské komunity. Kdysi jsem se rovněž hlásil k organizaci Černých panterů. Dnes existuje strana Nových černých panterů a její členové hlásají některé pozitivní myšlenky. Ale nezapomínejte, že nic není jednoznačné a - jak se vždycky ukáže - žádné hnutí, které vzniká zdola z nějaké potřeby či bolesti, není zcela monolitické. Najdete v něm různé proudy.

Svého času jste začal vystupovat velmi politicky.

Ano, ale politiku nelze chápat odděleně od všeho ostatního, stejně jako nemůžete rozdělit život na politickou část a na tu jinou. Lidská zkušenost je komplexní, můžete porozumět některým jejím aspektům, ale nikdy ji nelze rozparcelovat a považovat ji za rozdělitelnou. To je spíše práce pro metafyziky.

Proč jste nakonec opustil nacionalistické myšlenky ve prospěch marxismu?

Ukázalo se, že nacionalismus nefunguje. Nemohl překročit své hranice, byl stále omezen tím, že takové hnutí bojovalo stále jen za určitý okruh jedinců, zatímco demokracie musí patřit všem. Naproti tomu marxismus říká, že chce osvobodit lidstvo na celém světě, nejenom černé, bílé, Číňany, Araby... A to je něco, co bychom si měli přát, protože osvobození lidé už nejsou nuceni, aby zabíjeli jeden druhého.

Jak byste to ale vysvětlil například lidem ve východním bloku, kteří mají své zkušenosti s pokusem aplikovat marxistickou revoluční utopii v praxi?

Nemusíte souhlasit, ale já se domnívám, že státy východní Evropy spíše poznaly sovětský imperiální socialismus než marxismus. Jeho ideje alespoň hlásají něco jiného, než s čím vy jste měli co do činění. Všechny evropské země, které prošly socialismem, neuspěly, protože se ocitly v těsné závislosti na Sovětském svazu, jak ideologicky, politicky, tak samozřejmě i ekonomicky. Mimo dozor sovětského impéria se udržely pouhé dva socialistické státy - Čína, která se později sama stala imperialistickou, a Kuba.

Jenže i kubánský režim se později zvrtnul a namísto osvobození lidu, jak hlásal na začátku, se proměnil v diktaturu. Naopak v Chile, kde se marxistická, demokraticky zvolená vláda nestačila ani zpronevěřit, ani osvědčit dobré úmysly, nastolili vojáci s Pinochetem v čele a s USA za zády také diktaturu. Má ještě vůbec nějaký smysl spoléhat na revoluce? Mluvit o nich nejenom v Chile, v Číně, ale i v salónu newyorského intelektuálního klubu?

Já si myslím, že ano. Allendeho režim, který se mohl stát sociálně demokratický, byl tehdy v Chile násilně odstraněn, protože nenastolil absolutní vládu zákona a státních sil skutečně dělnické třídy - ne nějakých papalášů. A to byl ten problém. Nemůžete dovolit lidem, kteří jsou u moci, aby si dělali, co chtějí, protože oni ji lehce zneužijí, jak se jim zamane. Jako například tehdy v Chile. Ti, kteří se báli, že přijdou o moc, pozvali Američany, zabili svobodně zvoleného Allendeho a nastolili totalitu, v níž už nepovolili žádné svobodné volby. Kuba je nejvýmluvnější příklad toho, jak je obtížné ochránit socialismus, když už se jej někde podaří nastolit. A že je nutno nejdříve vybudovat strukturu, která dokáže uhájit revoluci osvobození člověka kdekoliv na světě. Abychom dokázali odolat jejím nepřátelům, stejně jako jejímu zneužití. Ale teď už mě omluvte, musím jít, uvidíme se v Olomouci...