Psaní vnímáte jako alchymistický proces mezi čtenářem a spisovatelem. Které chemické prvky jsou nejdůležitější?

Oproti poezii má próza tu výhodu, že si čtenáře mohu přitáhnout a jeho pozornost si udržet na delší dobu až tří, čtyř set stran. V poezii je vztah mnohem kratší. V próze se tak mohu věnovat složitějším otázkám, někdy i bolestivým. Nejdůležitější je trvale blízký vztah s ním.

V románu Prchavé okamžiky pronásleduje hrdiny vědomí holocaustu. Proč?

Pro mě je holocaust velmi zásadní událost, jejíž důsledky se projevují neustále. Bylo to vlastně přirozené téma, zvlášť proto, že dopad války pociťujeme dodnes. Všichni si k této otázce musíme najít nějaký vztah. Každý máme k historii osobní vazby, i když si to ne vždy uvědomujeme. Dalším důvodem bylo, že tragické události z Řecka nejsou v anglicky mluvících zemích tak známé. Proto jsem chtěla vyprávět příběhy této části války.

Druhou prózu Zimní krypta jste publikovala po více než deseti letech. Jak jste to vydržela?

Mnoho našich autorů považuje za potřebné publikovat každý rok. Jestliže píšete na téma, které nemá jasné odpovědi nebo se nedají jednoduše vyjádřit, musíte být o to přesnější. Proto konáte hodně přípravných prací. Navíc děj románu se odehrává na místech, kde zmizelo svědectví o předcházejícím životě. Musela jsem posbírat fakta a pak pochopit jejich význam a to trvá déle. Nebylo to deset let, měla jsem dvě děti, psala tak v noci a navíc cestovala s první knihou, která vyšla ve třiceti zemích. Čistý čas strávený nad psaním byl kratší, i když jsem na ně neustále myslela. Bylo to i z respektu ke čtenáři.

Ve vyprávění má být podle vás obsažen vždy morální prvek. Proč?

Nechci nikomu diktovat, jak by měl psát, ale pro mě je to důležitý princip. Myslím si, že morálka je cosi jako sval a je nutné ho trénovat. Nemůžeme si myslet, že v nějaké situaci, kdy ji budeme potřebovat, přijde sama od sebe, pokud to nebudeme mít nacvičené. Proto píšu o situacích, které vyžadují morální postoj. Je to příležitost pokládat otázky, jejichž odpovědi nám pomohou v době budoucí.

A my už víme, že jsme o těch věcech přemýšleli a také víme, jak reagovat. V románu je pro mě důležitý koncept odpuštění. Ne ve smyslu nějakého historického odpuštění národů, ale konkrétně mezi dvěma lidmi. Nevnímám to jako jednorázové akce, kterou se jeden dostane do nadřazenější pozice. Je to pocit, který musí vycházet z obou lidí, ze soucitu a ten je tam silně přítomen. Některé emoce, jako je smutek, ztráta, stud nám ukazují, že nejsou koncem příběhu, ale vždy jeho prostředkem.