Režijní pojetí Dočekalovy inscenace Cyrana z Bergeracu ve Zlaté kapličce vyvolalo diskuse. Nosatý hrdina se jí prodírá téměř jako současný intelektuál, plný rozporů.

Petr Kracík se rozhodl pro zdánlivě modernější převod Jindřicha Pokorného. Překladatel přebásnil ostatně Cyrana s úctou k původní práci J. Vrchlického. A tak trochu natruc Národnímu divadlu, které v poslední době nevyužívá hereckých služeb Borise Rösnera, postavil do titulní role právě tohoto umělce rozmáchlých gest a velkého tvůrčího patosu.

Režisér se snaží předložit divákům klasické pojetí Rostandovy hry bez schválností a méně srozumitelných scénických metafor, které kritika vytýkala Dočekalovi.

Výsledkem je Cyrano z Bergeracu, který pojetím připomíná poctivou, pokornou inscenační práci; bez obvyklých aktualizací. Rösner Cyrana přednáší s akcentováním heroičnosti jeho činů vojenských i dvorně rytířských. Bohužel se mu z rejstříku vytratilo fanfarónství, mohli bychom přímo říci bavičství. Rösnerův hrdina je od počátku postavou tragickou, předurčenou k nenaplnění tužeb a snů.

Spolu s představitelkou Roxany Hanou Seidlovou jsou nejlépe ustrojeni pro závěrečnou klášterní část, kde se oba setkávají po čtrnácti letech, a v níž se Cyranův osud nenapravitelného kritika společnosti tragicky naplňuje. Nešťastným platonickým partnerům poněkud herecky nestačí představitel Kristiána de Neuvilletteho. Obsazení nepříliš herecky výrazného Jana Révaie se ukazuje být experimentem spíše nešťastným.

Divadlo pod Palmovkou Praha - Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu. Přeložil Jindřich Pokorný, režie Petr Kracík, dramaturgie Jan Císař, scéna Karel Glogr, kostýmy Evženie Rážová, hudba Peter Niňaj.