Ve čtvrtek se v pražské O2 Areně odehraje koncert k vašim sedmdesátinám. Máte z něčeho strach?

To je velice dobrá otázka. Nezúčastnil jsem se dramaturgie a příprav koncertu, protože je to dárek. Moji kolegové mi pak dali scénář a postavili mě před hotovou věc. Zítřejší večer bude mít posloupnost, s hosty poputujeme od čtyřicátých let po dekádách. V každé vznikly nějaké skladby, které mám ve svém repertoáru. Moji hosté si některé vybrali a budou je zpívat bez ohledu na to, že jsem je zpíval později a staly se hitem v jiné době. A teď odpověď na vaši otázku: obavy mám z toho, aby publikum práci dramaturgů ocenilo.

Jaká bude během koncertu vaše role?

Objevím se vždy na konci dané dekády a s hosty si zazpívám. Někteří mě svým výběrem písniček překvapili. Hanka Zagorová bude třeba zpívat Když jsem já byl tenkrát kluk, Jitka Zelenková, která je specialistkou na balady, si zase k mému překvapení vybrala Korunou si hodím. Víc ale nechci prozrazovat, protože si myslím, že i já budu z některých věcí překvapen.

Narozeniny budete mít až 14. července. Jak jste se rozhodl k nim přistoupit?

Nejsem posmutnělý z toho, že je mi sedmdesát let. Nezbavil jsem se totiž pocitu, že to nejlepší teprve přijde. A když ten pocit je, nevymyslím si, jiný.

Co by „to nejlepší“ mělo být?

Myslím si, že překvapím svým vstupem do divadelního muzikálu Všudybyl. Petru Hapkovi a Michalu Horáčkovi se podařilo napsat píseň, která mě posunuje a mohu v ní ukázat pro mě neobvyklou pěveckou polohu. Rád bych ale natočil film, to je největší sen. A chtěl bych v něm hrát někoho jiného než Gotta. Chtěl bych roli člověka, který hraje a zpívá.

Když jsem byl malý kluk, zaujal mě snímek Země, odkud přicházím s Gilbertem Bécaudem. Fascinovalo mě, že v něm má hlavní roli, zpívá nádherné písně a je to příběh. Byl jsem na něm třikrát. Jsem samozřejmě rád za role ve filmech Kdyby tisíc klarinetů, Hvězda padá vzhůru nebo Z pekla štěstí 2. Vždycky jsem si v nich ale připadal jako Gott.

V současné době vydáváte reprezentativní komplet 36 CD nazvaný Mé písně. Co na nich vaši fanoušci najdou?

Kromě nejslavnějších písniček také zajímavé bonusy. Nazpíval jsem spoustu písní v italštině nebo angličtině a vždycky jsem si přál mít album, které je jenom italské nebo anglické. Bylo mi vyhověno, takže mezi šestatřiceti cédéčky je jedno s písněmi v italštině a druhé v angličtině. Dalším bonusem je výběr z televizní série Karel Gott ve Slaném.

V současné době také vychází 3CD sedmdesáti hitů Když jsem já byl tenkrát kluk. Titulní píseň má pro mě velký význam. Už před osmatřiceti lety, kdy jsem ji nahrál, jsem byl velkým nostalgikem. Je to skladba od Charlese Aznavoura s vynikajícím textem Zdeňka Borovce. Patří ke každému mému koncertu. Nechtěli jsme ale, aby ten výběr byl pouze nostalgický. Proto končí slavnou sinatrovskou písničkou Dobré roky to jsou s textem Pavla Vrby.

Bylo těžké vybrat sedmdesát nejlepších písniček?

Bylo to velice těžké, a nejtěžší bylo písně vyhazovat. Činili jsme tak se smutným povzdechem. Jistě se ozvou fanoušci, kteří se budou ptát, proč tam nějaká není. Jejich počet byl ale daný mým věkem, takže jsme museli být rozhodní.

Jste nostalgické povahy?

Teď už moc ne. Nikdy jsem si třeba nesbíral fotky, takže když vznikala kniha nebo se po nějakých shánělo vydavatelství Supraphon, nemohl jsem pomoci. Nechal jsem je třeba v nějaké redakci, kam jsem je zapůjčil, oni mi je nevrátili a já už si o ně neřekl. Nejsem kronikář, spíš se dívám dopředu.

Chci být aktuální, i když publikum si nakonec stejně řekne o písničky starší. Občas jsem do dramaturgie koncertu zařadil určité až experimentální skladby. Po premiéře jsem ale řekl muzikantům, ať noty sbalí, že se k nim už vracet nebudeme, protože lidé nereagovali dobře. Bývá mi to líto a někdy jsem byl i rozčílený. Ptal jsem se, jak to, že jsem do přípravy písniček dal tolik času a ono to nevyšlo. Publikum má ale svou představu a já mu vycházím vstříc.